Mrzí mě, co se ti stalo
Mrzí mě, co se ti stalo
Radim se rozhlédl, a když nezjistil nic podezřelého, upravil si přístroj pro noční vidění a dal se znovu do psaní. Po chvíli přestal a přemýšlel nad dnešním dnem.
Jízda Českem byla strašná. Od opuštění vesnice naráželi na překážky, které museli zdlouhavě objíždět. Zatarasené silnice, vyhozené mosty do povětří nebo houfy Nakažených na cestě, to vše je zdržovalo a vyčerpávalo. Městům se vyhýbali.
Cestou potkávali uprchlíky s nepojízdnými auty či putující pěšky. Ti s pláčem prosili, aby je vzali s sebou. Radim to samozřejmě nepovolil.
Odpoledne natrefili na tříčlennou skupinu vojáků. Radim s překvapením zjistil, že jedním z nich je Martin Seidl. Od něho se dozvěděl události posledních dnů:
"Z města jsme se dostali v pořádku. Obdrželi jsme rozkaz jet do Brna, ale to se nám nepovedlo."
"Jakto?" zeptal se Radim.
"Uvázli jsme na dálnici. Všechny pruhy ucpané a všude křik a chaos. Velitel ztratil nervy a začal střílet do vzduchu. A pak se to stalo."
"Co se stalo?"
"Nějakej kokot měl Komáry v přívěsu. Nechápu proč. No a ti zmrdi se dostali ven a napadli ostatní." Seidl se nadechl: "Chtěli jsme je oddělat a taky pokousané, ale zvrtlo se to. Vznikla obrovská tlačenice, lidi šlapali jeden přes druhého a snažili se nám vytrhnout zbraně. Abychom se zachránili, museli jsme... do nich střílet," podíval se k zemi. Po chvíli pokračoval: "Ani nevím jak se mi s klukama podařilo odtamtud dostat. Vysílačky jsme ztratili. Později nás napadlo se k jednotce vrátit. Uvědomili jsme si ale, že pokud přežili, budou dávno pryč. Od té doby se proplétáme a teď jsme skončili tady."
Seidl s vojáky se přidali ke skupině. Souhlasili s Radimovým plánem jet do Rakouska. Večer téhož dne se skupina utábořila u malé čerpací stanice. První hlídku si vzal Radim.
Zatímco ostatní spali uvnitř, on seděl v autě a s nasazeným přístrojem nočního vidění od vojáků hlídal. Chvílemi psal do deníku:
Odpoledne nemilá příhoda. Potřebovali jsme projet vesnicí, ale její obyvatelé nám to nechtěli dovolit. Až když jsme jim pohrozili zbraněmi, dali si říci. Zbytek dne stejný.
Nejhorší je setkání s Nakaženými. Všichni z nich mají strach. Přerušil psaní a zkontroloval okolí. Vypadají tak strašidelně. Vydávají hrůzné skřeky a rychlou trhavou chůzí se přibližují. Jsou to zombies - ani živí, ani mrtví. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane realitou.
Znovu se rozhlédl a všiml si utíkající postavy. V panice hmátl po zbrani, když s úlevou zjistil, že to je Seidl. Vystoupil z auta.
"Klid klid," prohodil k němu tiše Seidl. "Obhlížel jsem okolo a narazil na skupinu Komárů. Odešli támhle," ukázal rukou. "Cestou zpátky jsem o jednoho zakopl. Vyřídil jsem ho," dodal rychle. "Můžu k tobě?"
"Jasně."
Nastoupili a Seidl si vedle sebe opřel Bren. Seděli mlčky.
"Nedávno jsem se vrátil z Afgošu," rozpovídal se Seidl.
"Z čeho?"
"Z Afghánistánu. Většina času pohoda, občas, nám na základnu přilítla raketa. Jen jednou..." odmlčel se. "Při patrole nás přepadli utěrkáři. Jednoho z našich dostali. Všechny jsme postříleli. Poslední se mi vzdal. Zastřelil jsem ho." Opět ticho.
"Odjel jsem do Afghošu bránit naše lidi před terorismem. A před pár dny jsem se bránil před našimi lidmi," díval se voják před sebe.
"Je to zlý," odvětil Radim. "Všiml sis, že se od Rakouska spíš vzdalujeme?" změnil téma.
"Jo."
"Pokud to tak bude i zítra, zkusíme Německo."
"Jsem pro." Zbytek noci proběhl v klidu. Ráno se opět vydali na cestu.
Slunce začalo zapadat, když se po okresce dostali na křižovatku. Vojáci zkontrolovali nejbližší okolí a teprve potom vystoupili z aut ostatní.
Zatímco se protahovali, Seidl přistoupil k Radimovi. "Při průzkumu jsem spatřil usedlost," řekl mu. "Pro dnešek bych to zapíchl tam. Omrknem to, vy počkejte tady."
"Dobře," odpověděl Radim.
Vojáci odešli. Policisté šli na hlídky a zbytek se schoval zpátky do vozů.
Asi za půl hodiny se Seidl vrátil. "Kde jsou ostatní?!" vyhrkl Radim.
"Pozorují. Na baráku je přibytá mrtvola," pokračoval voják, "a kolem tři zvířecí lebky na kůlech. Mrtvola není v rozkladu, to znamená, že tam někdo je nebo nedávno byl. Kolem obchází dva Komáři. K domu patří stodola a stáj. Vezmu s sebou poliše, aby nás kryli, a s klukama půjdeme dovnitř."
"A když tam budou lidi a nedovolí nám u sebe přespat?"
"Přesvědčíme je. Až to vyřídíme, přijdeme pro vás."
Policisté souhlasili. Každý si vzal Sa vz. 58 a Seidl M 249 Saw. Na nic nečekali a vydali se splnit úkol.
Když už Radim přemýšlel, zda se po nich nemá podívat, jedna z hlídek mu ohlásila příchod dvou policistů. "Už jsem myslel, že se vám něco stalo," uvítal je, "jak to vypadá?"
"Nikdo tam není. Teda nikdo živý."
Skupina přijela ke statku. Radim vystoupil a všem přikázal zůstat v autech. Podíval se na přibitou mrtvolu. Byla to starší žena, přibitá jako ukřižovaný Ježíš, ale opačně - hlavou dolů. Její pohled, plný zloby, jakoby žaloval za vše špatné, co se stalo. Pod ní byli na zemi hození dva zneškodnění Komáři, jak jim říkal Seidl.
"Pojď se na něco podívat," řekl Radimovi, když vyšel z domu. Společně vstoupili dovnitř. Radima praštil do nosu pach zatuchliny. Seidl ho dovedl do obýváku, kde na gauči seděla mrtvola staršího muže s rozřízlým břichem. Hlavu s vykulenými oky měla zvrácenou dozadu a v ní zaraženou dýku. Za ním na zdi byla obrácená, lidskou krví namalovaná pěticípá hvězda.
Po vrzajícím schodišti vyšli do patra a zastavili se u dveří s nasprejovaným nápisem BRÁNA DO PEKLA. Místnost za nimi byla plná ohořelých svíček a přes celou zeď se šklebil bafomet. Na zemi ležela mrtvá mladá žena.
"Tohle jsme našli," řekl Seidl.
"Co se tu stalo?" nechápal Radim.
"Satanisti," odvětil Seidl. "Ve stáji jsou mrtvá zvířata."
Skupina se utábořila. Mrtvoly a zdechliny zvířat zakopali kus od usedlosti a auta ukryli do stodoly. Policisté ještě jednou důkladně prohlédli dům a vojáci zkontrolovali okolí.
Radimova rodina si s další zabrala jeden pokoj. Ostatní učinili totéž. Potom Radim všechny svolal a promluvil k nim:
"Přes noc zůstaneme tady. Zítra překročíme hranice."
"Tam bude bezpečno?" zeptal se s úzkostí v hlase jeden muž.
"Věřím, že ano."
"A když ne-"
"Bude tam bezpečno," skočil mu do řeči Radim. "Teď vybalte nejnutnější věci. Potom si odpočineme."
Nastala noc. Jarek měl hlídku, ostatní spali. Radim se proplétal hustým mlázím a hledal svou rodinu. Náhle před sebou spatřil Janu, otočenou zády. S úlevou k ní přišel a chytil ji za rameno. Chtěl něco říct, ale zničehonic se otočila. Její znetvořený obličej, s hlubokými ranami a celý od krve, vydal nelidský skřek a chňapl po Radimově ruce. Jen taktak ucukl. Otočil se a už se na něj řítil pes, jeden z těch, kteří zabili starce a Jessienu. Radim vykřikl.
Trhnutím se posadil. Cosi chlupatého mu olizovalo tvář. Byla to Rita.
"Co je?" zeptala se probuzená Jana. Radim pohledem sklouzl na její obličej. Vypadal normálně. To nic. Jen zlý sen.
"Tati?" ozval se ospale Ráďa. Rita k němu přiběhla a lísala se.
"Jenom se mi něco zdálo. Spěte." Vstal, vzal pistoli a vyšel z pokoje.
Za chvíli se ze tmy ozvalo vrčení. "Nelekej se Jarku, to jsem já," řekl rychle Radim.
"Drábe ticho!" poručil Jarek. Dobrman zmlknul.
Radim se posadil, upřeně sledován psem.
"Vše v pořádku?" zeptal se Jarka.
"Pokud myslíš teď na hlídce, tak ano."
Radim se nepatrně pousmál.
Střídavě povídali a mlčeli, když vtom Jarek zaklel: "Kurva tamhle!" Sundal si noktovizor a rychle jej podal Radimovi. Ten spatřil přes dvacet Nakažených, jak míří přímo k nim.
"Co budeme dělat?!" panikařil Jarek.
"Buď zticha! Necháme je přejít!"
Nakažení se přišourali před dům. Jeden za druhým procházeli pod oknem, za kterým se skrývali Radim s Jarkem a jeho psem. Dráb začal kňučet. Jarek jej potichu důrazně napomenul a dobrman přestal.
Radim opatrně sledoval Nakažené. Za zvuku jejich skřeků přemýšlel. Cítí něco? Pokud ano, tak co? Ne, necítí nic. Vůbec nic. Jsou to obyčejně mrtvoly, které jen chodí a zabíjejí. "O kolik jsme my ´živí´ lepší než oni?" napadlo ho náhle.
Nakažení se dostali na kraj statku a šli dál. Poslední se zničehonic otočil. Radimovi přišlo, že se dívá přímo na něj, a ještě více se přikrčil. Nakažený měl na sobě montérky, potrhanou košili a těžké pracovní boty. "Jak se mu to stalo? Nejspíš v práci. A co jeho blízcí? Jsou s ním, nebo se snaží někde přežít jako my?" běželo Radimovi hlavou.
Nakažený se obrátil a následoval ostatní.
První, co Radim ucítil, když otevřel oči, byla mírná bolest za krkem. Pomalu se posadil a mnul si postižené místo.
"Dobré ráno," pozdravila jej s úsměvem Zuzana.
"Dobré ráno, kde to jsem?" ptal se poněkud zmateně.
"Na hlídce. Jarek nám řekl, že jsi přišel za ním a pak tu usnul. Tak jsme tě nechtěli budit."
"Aha. A všechno v pořádku?"
"Jo, v pohodě. Kromě těch Nakažených se nikdo neobjevil."
Radim se podíval na Zuzaniny bosé nohy.
"Tlačily mě boty," všimla si jeho pohledu.
"Promiň," omluvil se Radim.
Znovu se usmála.
Lidé se postupně probouzeli. Dělali to stejné, co "předtím". Ranní pozdravy, hygiena, snídaně... A přece jedna věc byla jiná. Jejich výrazy ve tváři.
Po snídani Radim s překvapením zjistil, že si vojáci dávají věci do auta.
"Vy nás opouštíte?" přiběhl k nim.
"Ale ne," uklidnil ho Seidl. Zabouchl dveře vozu a přistoupil blíž.
"Tady je hranice," rozložil před Radimem mapu. "Nejdříve zjistíme, jak to tam vypadá, protože ji určitě zavřeli. Hned potom se pro vás vrátíme. Nezapomeňte držet hlídky, nevycházet z domu a nedělat hluk. Tak," složil mapu a podal Radimovi ruku, "co nejdříve jsme zpátky. Držte se."
Po jejich odjezdu Radim přemýšlel, co řekne ostatním. Rozhodl se, že jim poví pravdu.
Odpoledne odpočíval, když k němu vtrhl jeden muž: "Někdo sem jede!"
"Sakra, to nejsou naši!" zaklel Radim, když se z okna podíval dalekohledem.
Policisté s Jarkem zaujali pozice a ostatní se ukryli v pokojích. Radim se s automatickou puškou schoval za oknem vedle dveří a čekal.
Za chvíli vůz zastavil před domem a z něj vystoupil muž, o něco málo starší než Radim. Nebyl ozbrojen. Radim si všiml, že v autě sedí další lidé.
"Co chcete?!" křikl na něj Radim zpoza dveří, které rychle pootevřel.
"Dobrý den, Vy tu bydlíte?"
Radim na něj namířil: "Vylezte všichni z auta!"
"Proboha nestřílejte!" zhrozil se muž.
"Dělejte vylezte!"
"Dobře dobře!" koktal muž, "Aleno, děcka, pojďte! Prosím neubližujte nám!"
"Jarku pojď sem!" zavolal ho Radim, "prohledám je, kryj mě!"
Vyběhli ven. U nikoho zbraň nenašli.
"Máte v autě zbraně?" zeptal se Radim muže.
"Nemáme!" odpověděl nešťastně.
Přesto Radim vnitřek vozu obrátil vzhůru nohama. I tam žádné zbraně nenalezl.
"Dobře, co chcete?" zeptal se rychle.
"Hledáme místo, kde bychom se mohli schovat-"
"Tady ne," přerušil ho Radim.
"Proč?"
"Protože jsme tu my. Jeďte pryč."
"Pane, prosím Vás! Vidíte, že máme děti! Aspoň-"
Radim mu přitiskl hlaveň pušky ke spánku. "Jestli hned neodjedete, zastřelím tě." Vtom jej Radim popadl za krk a hodil do auta. "Dělejte, vypadněte!" nahnal tam i plačící ženu a děti.
Za nějakou dobu se objevili další přeživší. Šest mužů, dva v autě a ostatní na motorkách, přijelo před statek.
"Haló, je tu někdo?" zavolal jeden z nich, když vylezl z auta.
Radim s namířenou puškou opatrně vykoukl ven.
"Hou hou," dal muž ruce od sebe. Bylo mu asi padesát let, na hlavě měl šátek a většinu jeho těla zdobilo tetování. "Chceme si jen promluvit!"
"O čem?!"
"No, podívejte. Hledáme flek, kde bychom-"
"Tady ne!"
"-se mohli utábořit," domluvil muž. "A proč ne? Místa máte dost. Kolik vás vůbec je?"
"To vás nemusí zajímat."
"Hele, jsme na cestě od doby, co to začalo a dost jsme si zkusili. Kdyby-"
"Jak vůbec víte, že tu jsme?!" zmocnilo se Radima zlé tušení. Padesátník pohotově odpověděl:
"Potkali jsme jednu rodinu. Řekli nám o vás."
"A kde jsou teď?"
Muž zaváhal.
"Nevíme. Hned potom odjeli. Takže-"
"Takže se otočíte a odjedete taky," skočil mu do řeči Radim.
"Myslíš to vážně jo? Seš si na sto procent jistej..."
Radim vystoupil zpoza dveří maje padesátníka na mušce.
"Nenuť mě to zmáčknout," řekl výhružně.
"Všechno v pořádku Radime?" objevil se vedle něj Jarek s AR-15.
"Ty vole čum na ten kvér!" prohodil posměšně muž s plnovousem na motorce.
"Vypadněte!" řekl Radim pevně.
"Dobře, dobře, jen klid. Jen jsme to zkusili. Jedeme!" otočil se muž k ostatním. Vousáč se na Radima zašklebil a potom všichni odjeli.
"Děkuju Jarku," poklepal mu Radim na rameno.
Vtom ho napadlo, že ti motorkáři se k nim vůbec nechtěli přidat. Že ve skutečnosti přijeli obhlédnout terén, aby je v noci mohli snáze přepadnout a že jich je víc. A taky že ta rodina, která jim o nich řekla, to neudělala dobrovolně a že v pořádku neodjela.
Své podezření sdělil Jarkovi a policistům. Podařilo se mu je přesvědčit, aby se ozbrojení vydali po stopách motorkářů zjistit, jestli má pravdu.
Když svůj záměr pověděl ostatním, Jana spustila:
"Proč chceš zase zabíjet?! Bylo ti to doteď málo?!"
"Jano-"
"Zůstaň tady!"
"Poslouchej mě kurva!" vybuchl Radim. "Nikoho zabíjet nebudu! Jdeme se jen podívat, jestli nám nic nehrozí, to je všechno!"
"Nelži mi! Jdete zabít ty muže-"
"Chceš, aby zabili oni nás?!"
Jana se chytla za hlavu a z očí jí vytryskly slzy.
"Tati!" ozvala se Kamila, vždyť nikam nemusíš! Můžeme odjet-"
"Nemůžeme! Brzo se vrátí vojáci! Musíme tu na ně počkat!"
"Tati, prosím tě nechoď! Nechoď!" rozplakala se.
"Kamilo, podívej se na mě!" klekl si a vzal ji za ramena. "Víš, čím vším jsme si prošli, že jo? Za pár dní budeme v bezpečí v Rakousku. Jenom zkontroluju, jestli nám nic nehrozí a hned jsem zpátky, ano? Já se vrátím, slibuju ti to. Věříš mi?"
Kamila přikývla.
"Dobře," utřel jí Radim z tváře slzy. "Radime," oslovil syna, "dávej s dědou na holky pozor."
Po tomto se s nimi rozloučil. Josefovi předal velení a hned s ostatními vyrazil. Střídavě běželi a šli rychlou chůzí po stopách gangu.
Náhle v dálce zahlédli Nakažené. Zpomalili a s namířenými zbraněmi pokračovali vpřed.
Radim už zvažoval, že se vrátí, když...
"Podívejme se kdo nám tu jde!"
Radima a jeho lidi obstoupilo dvanáct členů gangu. Většina třímala v rukou pistole nebo lovecké pušky.
"Ale ale, ptáčkové nám šli naproti," pokračoval jízlivě pokérovaný padesátník se zalícenou puškou. "Teď všichni pěkně odložíte zbraně, ano?" pronesl s ďábelským úsměvem.
"Nepokládejte je!" křikl Radim.
"Hned je zahoďte!" zařval s namířenou pistolí vousáč.
"Drž hubu!" okřikl ho padesátník. "Hele," pronesl k Radimovi, "nebudem to komplikovat jo? Ať nepřijdete k úrazu. Pomalu odložte-"
"Nepokládejte je!" znovu křikl Radim. "Poslyšte," mluvil dále napůl vyděšený a napůl rozzuřený tím, že svoje lidi tak hloupě zavedl do pasti, "můžeme se domluvit-"
"Říkal sem že se nevzdají a že je máme zastřelit!" ozval se další motorkář.
Obě skupiny na sebe navzájem mířily a křičely a patová situace spěla do krvavého finále.
"Drž rypák! Naposled, odhoďte-"
"PALTE!" zařval Radim.
Začala přestřelka. Neměla dlouhého trvání. Jakmile padlo osm členů gangu, ostatní se dali na útěk.
Radim nevěděl, jak se mu podařilo přežít. Zastřelil dva utíkající motorkáře a po třetím se zběsile rozběhl, protože mu došly náboje. Zakrátko ho dohnal. Pažbou pušky jej udeřil do šíje a ten s heknutím upadl. Radim mu začal rozbíjet hlavu a nepřestal, ani když už byl po smrti.
"Radime dost!" přiběhla Zuzana a odtáhla ho.
Společně se rychle vrátili na místo přestřelky. Dva policisté leželi mrtví, třetí měl kulku ve stehně. Jarkovi z postřeleného břicha valila krev.
"Jarku!" přiběhl k němu zděšený Radim.
"To-je-dobrý," koktal namáhavě Jarek.
Radim si ho přehodil přes záda, Zuzana podepřela kolegu a spěšně vyrazili zpátky ke statku, pronásledováni zástupem Nakažených.
S funěním a celý od Jarkovy krve Radim pokračoval v cestě. Byl by šel rychleji, ale zdržovala ho Zuzana s postřeleným policistou. A on je tady nenechá. Ne po tom, co tohle zavinil.
Za těchto úvah zakopl a s Jarkem spadl na zem. Ten hlasitě zasténal. Vedle nich se sesuli vyčerpaní policisté. Nakažení se blížili.
"Radime," zašeptal Jarek, "nechtě mě tady."
"Ne!"
"Zdržím je, běžte."
"To ne-!"
"Radime poď! Pomoz mi!" pochopila Zuzana situaci.
"Nenechám ho tu!"
"Všichni to nezvládneme, tak mi sakra pomoz!" rozkřičela se na něj. Popadla ho za ramena a táhla od Jarka. "Neopustím ho!" vytrhl se jí. Vtom spatřil Nakažené. Byli už docela blízko.
"Kurva, kurva!" rozbrečel se. Chytil z jedné strany policistu a společně se Zuzanou pospíchali pryč.
Jarek se s námahou překulil. Bolestí málem omdlel. Posunul si zbraň a vystřelil po zombii. Pak znovu. Ještě jednou. Potom si musel odpočinout.
Před očima se mu přehrál celý život. "Nežil jsem zas tak špatně," pomyslel si. Opět vystřelil. Nakažení stanuli kousek od něho...
Trojice mezitím klopýtala ke statku. Radim uklouzl a skončili na zemi.
"Dělej!" křičela na něj Zuzana. On se už nezvedl. S nepřítomným výrazem ve tváři jen tak seděl a hleděl kamsi do dáli.
"Tak pohni!" řvala na něj a třásla jím. Radim se k ní pomalu otočil.
Náhle vedle nich prudce zabrzdilo auto. Z něj vylezl Radimův otec s Josefem. Rychle pomohli raněnému policistovi dovnitř a pak všichni odjeli ke statku.
Zanedlouho se přišouralo stádo Nakažených. Zatímco ostatní panikařili, Radim odkráčel do pokoje, kde si lehl na postel.
"Zataraste dveře! Okna zatlučte prkny!" křičela Zuzana.
Následující chvíle patřily k těm nejhorším, co doposud zažili. Podařilo se jim sice provizorně opevnit dům, zároveň se tím ale sami uzavřeli do pasti. Zombie po desítkách obcházely kolem.
Morálka skupiny klesla na dno a jen Zuzana zabránila totální dezorganizaci. Objevovaly se stále častější hádky, opíjení se alkoholem, který náhodou našli, a zásoby se tenčily. Po provalení jedné nevěry zhrzený manžel několikrát po sokovi vystřelil z pistole. Ostatním se podařilo ho zpacifikovat, ale Nakažení se znovu začali dobývat dovnitř. Málem se jim to podařilo. Po tomto došla Zuzaně trpělivost.
"Radime, jsme v hajzlu!" spustila na něj v jeho pokoji. Radim nereagoval. Ležel v posteli a díval se do stropu. Zuzana přistoupila a začala jím třást.
"Nech mě kurva!" odsekl Radim a strhl ze sebe její ruku.
"No konečně! Musíš mi pomoct! Lidi po sobě střílí a Nakažení se sem skoro dostali! Musíme-"
"Od začátku to nezvládáme!" přerušil ji Radim, "chápeš to?! Všechno je k hovnu! Už teď jsme mrtví!"
"Ale to není pravda!" oponovala mu zoufale Zuzana.
"Jarek je mrtvý, tví kolegové jsou mrtví! Já-"
"To není tvoje chyba!" popadla ho Zuzana za ramena. "Ještě před pár dny bylo vše normální! Nikdo na tohle nebyl připraven! Podívej se na mě! Neznám nikoho, kdo by si vedl aspoň z poloviny tak dobře jako ty! Ano, někteří naši blízcí zemřeli, ale další díky tobě přežili! A ty nesmíš na sebe brát vinu ostatních, chápeš! Kdybychom nešli ty zmrdy postřílet, tak by nás v noci přepadli! Zabili by nás víc, možná všechny! Za pár dní nás vyzvednou vojáci a potom budeme v bezpečí! Díky tobě!"
Radim se chvíli díval před sebe. Pak vstal a opatrně zkontroloval bednění na oknech a dveřích. Přikázal vylít všechen alkohol, který zbyl, a nachystat zbraně a munici. Také spočítal všechny zásoby, roztřídil je a určil jejich spotřebu.
Večer Radim pobýval sám v podkroví. Ponořen do vlastních myšlenek popíjel domácí pálenku, kterou ostatním zatajil.
Někdo zaklepal na dveře.
"Radime?"
"Hmmm?"
"Můžu?"
"Když chceš..."
Byla to Zuzana. Posadila se vedle něho. Podívala se na láhev a zeptala se:
"Dáš mi taky?"
Radim ji beze slova kořalku podal. Zuzana se napila a zašklebila se:
"Brrr!"
Chvíli jen tak seděli a beze slov popíjeli.
"Měla jsem zrovna volno, když to začalo," rozpovídala se náhle Zuzana. "Byla jsem u sestry a synovce. Večer nás povolali všechny do služby." Odmlčela se. "K ránu ségru pokousali. Když se přeměnila, zabila svého syna. Bylo mu teprve osm. Kdybych, kdybych neposlechla rozkaz a zůstala s nimi, tak by, možná..." Nedořekla a s tichým pláčem se schoulila Radimovi do náruče.
Zničehonic jej políbila. Radim polibek opětoval. Ani se nenadáli a byli v milostném objetí. Shodili ze sebe oblečení. Zuzana stáhla Radimovi boxerky a sobě kalhotky, Radim jí rozepl podprsenku. Pomilovali se a potom oba usnuli.
"No to snad... to snad nemyslíš vážně?!"
Radim otevřel oči. Ve dveřích stála chvějící se Jana.
"Jak jsi mi to mohl udělat?!" vykřikla a utekla pryč.
"Jano!"
Radim se pokusil vstát. Zavrávoral a upadl. Když se posadil, podíval se na spící Zuzanu. Vypadala spokojeně.
"Tak teď je to v prdeli kompletně," pomyslel si.
Uběhly tři dny. Vojáci nikde. Jídlo pomalu docházelo. U všech se začala projevovat ponorková nemoc. Psi byli stále nervóznější, Dráp navíc tesknil po Jarkovi. Radim se pokusil s Janou si promluvit, ale ta to striktně odmítla a držela si od něj chladný odstup.
Čtvrtého dne Radima napadlo, že Seidl nejspíš nedorazí, a začal přemýšlet, co si počít. Po zvážení všech možností se rozhodl, že pokud ani zítra vojáci nepřijedou, postřílí Nakažené sami a pak se vydají k hranicím. Povědět to ostatním ale pořád oddaloval.
Když už se rozhodl, přiběhl muž z hlídky a volal: "Vojáci jedou!" Radim vyběhl do prvního patra. Spatřil kolonu vojenských vozidel mířící k nim.
"Zastřelte Nakažené! Ostatní se nachystejte!"
Muži začali z oken střílet zombies, ženy a děti se shromáždily před hlavními dveřmi. Za chvíli dorazili vojáci a postříleli zbytek Nakažených.
Několik vesničanů vypáčilo prkna od dveří a Radim s Sa vz. 58 vyběhl ven.
"Martin Seidl, četař Martin Seidl! Je s vámi?!" volal.
"Tady!" vylezl z bojového auta Seidl a spolu s ním další voják. Radim k nim přiběhl. Ostatní zaujali obranné pozice kolem vozidel. Několik pistolemi doráželo Nakažené, kteří se ještě hýbali.
"To jsou ti civilisti?" zeptal se voják Seidla.
"Ano pane."
"Sbalte se a nastupte!" sdělil velitel Radimovi a vrátil se do vozu.
"Změna plánu," řekl Seidl.
"Jak změna plánu?" nechápal Radim.
"Přes hranici se nedostaneme. Je zadrátovaná a nikoho nepouští. Hele," pokračoval rychle, "můžeme jet s plukovníkem do Prahy. Je tam velká základna. Využijme toho."
Nebyl čas na přemýšlení. Radim to pověděl ostatním a všichni se kvapem začali chystat k odjezdu.
"Ještě něco vyřídím," obrátil se Radim k Seidlovi.
"Co? Buď tady, za chvíli-"
"Musím to udělat," trval na svém Radim.
"Tak počkej, pojedu s tebou."
Společně dorazili na místo přestřelky s motorkáři. Všechna těla byla okousaná. Zabalili oba mrtvé policisty do dek a uložili do auta.
"Hned přijdu," oznámil potom Radim Seidlovi. Vytáhl pistoli a rozhlížeje se procházel okolí. Zanedlouho ji spatřil. Silně ohryzaná a s chybějící dolní polovinou těla zombie se pomocí rukou plazila kamsi pryč. Radim k ní přišel a smutně na ni hleděl. Neměla na sobě ani kousek oblečení a místy byla ohlodaná až na kost.
Náhle si všimla Radima. Zastavila a s cvakajícími zuby k němu pootočila hlavu. Chvíli ho pozorovala a pak k němu vztáhla ruku.
"Mrzí mě co se ti stalo," zašeptal Radim k přeměněnému Jarkovi a střelil ho do hlavy.
