Znojmák

Návštěva, která se nezapomíná

Mauthausenský "bunkr".

   "Nikdo, kdo tam nebyl vězněn, si ani v nejbujnější fantazii nedokáže představit, co se tu každý den odehrávalo." přeživší český mauthausenský vězeň

   Snad každý, kdo se dlouhodobě zabývá zločiny nacionálního socialismu, chce také vidět místa, kde k těmto hrůzným činům docházelo. Nejinak je tomu i u mě. První možnost se mi naskytla koncem října 2017; tehdy jsem se svým otcem navštívil bývalý koncentrační tábor Mauthausen u stejnojmenného města v Rakousku.

   Ačkoliv od té doby uplynuly téměř dva roky, vzpomínky na ten den jsou stále živé. S pomocí mnou pořízených fotografií a poznámek, a také tiskovin ze zdejšího muzea, vám popíšu svou návštěvu místa, kde během 2. světové války zemřely desetitisíce lidí; návštěvu, která se nezapomíná.

   Nedaleko Lince u řeky Dunaj leží městečko Mauthausen. Je to krásné městečko, s čistými ulicemi, svěží zelení, květinami a nádhernými památkami. A to byla první věc, která mě zarazila. Vůbec nic totiž nenasvědčovalo tomu, že pár kilometrů odtud došlo ke strašlivým zločinům a masovým vraždám.

   Po silnici jsme vyjeli na kopec a tu se náhle před námi zjevila kamenná zeď s věžemi, připomínající středověký hrad. Zastavujeme na parkovišti, vylézáme z auta. Pořizuji první fotografie. "Tak takhle to vypadá" je moje první myšlenka. V informačním centru si bereme plánek a informační leták v češtině a potom už vstupujeme hlavní branou do tábora.

   Nejprve projdeme kolem bývalých budov SS. Nádvořím s garážemi se dostaneme před další bránu, vedoucí do vězeňské části. My se ale dáme doleva a pomalu procházíme Parkem pomníků. To je část, kde stojí památníky věnované národnostním skupinám vězňů zahynuvších v táboře. Také Češi tu mají svůj památník. Překvapuje mě, z kolika národů mauthausenští vězňové pocházeli - podle muzejního letáku jich bylo přes čtyřicet.

   Zanedlouho jsme se dostali na okraj pověstného mauthausenského kamenolomu. Pohled doprava - a už vidím ony neméně pověstné "Schody smrti". Přicházíme k nim a jdeme po nich kousek dolů. Zkouším si představit, jaké to asi muselo být, nosit po nich v podvyživeném stavu nahoru těžké kamenné kvádry za neustálého pohánění a bití kápů i dozorců SS...

   Cestou zpátky k vězeňské části tábora se na chvíli zastavujeme u českého pomníku. Je obklopen množstvím věnců, kytic a svíček. V den naší návštěvy to bylo totiž přesně 75 let a dva dny, kdy v Mauthausenu došlo k hromadné popravě 262 českých vlastenců (podrobnosti o této události uvedu později).

   Branou vkročíme do vězeňské části tábora. Jako první si prohlédnu bývalou prádelnu, kde se nacházely sprchy, desinfekční místnost a topné zařízení pro vězně. Zmocňuje se mě tísnivý pocit. Následuje první ze tří původních dochovaných vězeňských bloků - v tomto byla táborová písárna, kantýna a pro privilegované vězně nevěstinec. A potom přichází na řadu nejdepresivnější část prohlídky; místnosti a zařízení, kde docházelo k mučení a vraždám.

   Podobně jako v dalších koncentračních táborech, i v Mauthausenu esesáci zřídili vězení zvané "Bunkr". Sem umísťovali vězně určené k popravě a také k trestům a výslechům, při kterých nacističtí katani používali ty nejbrutálnější metody. Dále jsme viděli dochovaná krematoria se spalovacími pecemi a plynovou komoru. Nesmím zapomenout také na pitevnu se stolem, kde místní SS-lékař prováděl na vězních pokusy.

   K mauthausenskému táboru patří dvě stálé výstavy situované v bývalém nemocničním revíru pro privilegované vězně. Jejich součástí jsou mj. dobové fotografie a jména zavražděných. Postupně jsme prošli celým táborem. Na konec jsme si nechali tu část, která na mě nejvíce zapůsobila.

   Jak jsem uvedl výše, bylo to přesně 75 let a dva dny, kdy esesmani v Mauthausenu popravili 262 Čechů. Tato exekuce našich vlastenců proběhla ve zvláštní popravčí místnosti zvané "Genickschussecke". Jelikož na plánku není označena, poprosili jsme zaměstnankyni muzea a ta nás na dotyčné místo zavedla.

   Poté, co odešla, se rozhostilo zvláštní ticho. Kromě nás uvnitř nikdo jiný nebyl. Genickschussecke byla maskována jako lékařská ordinace. Lidi určené k popravě esesáci v lékařských úborech vyzvali k rutinní prohlídce. Oběti si musely stoupnout do rohu k výškoměru, načež další esesák, schovaný naproti za dveřmi v druhé místnosti, prostrčil malou dírkou hlaveň pistole a střelil dotyčné do zátylku. Takto zahynulo i 262 českých pomocníků a rodinných příslušníků parašutistů, kteří ve vojenské operaci odstranili kata českého národa, zastupujícího říšského protektora Reinhardta Heydricha.

   Rozhlížím se po místnosti, v myšlenkách se vracím o 75 let a dva dny zpátky. A v tom je uvidím. Statečné české muže a ženy stojící u výškoměru. Ozve se rána a mučedníci padají k zemi. Jejich mrtvá těla jsou odstraněna. Přichází další a celá scéna se opakuje. Udělá se mi nevolno. Rychle pořídím několik snímků (až později si uvědomím, že jsem zapomněl vyfotit dveře s dírkou pro hlaveň pistole) a opouštím tuto umrlčí komoru.

   Vrátili jsme se na parkoviště. Z něj spatřím velký památník, kterého jsem si při našem příjezdu nevšiml. Podle informací z plánku na jeho místě stával menší zvláštní tábor oddělený od hlavního koncentráku. Jeho historie jako by kopírovala absurditu a zrůdnost celého Hitlerova nacionálního socialismu. Původně byl zřízen pro sovětské válečné zajatce. Když jej v roce 1943 nacisté stavebně dokončili, zjistili, že ho k původnímu účelu už nepotřebují - většina zajatců byla již mrtvá. Vrazi s hákovým křížem však obratem našli jiné využití tohoto tábora; nadále sloužil k izolaci nemocných a likvidaci "nepotřebných" vězňů.

   Ještě než přijedeme k mauthausenskému kamenolomu, zastavujeme na chvíli kousek od místa bývalého popraviště. Tady komando SS střílelo vězně předtím, než byla zřízena Genickschussecke. Nanejvýš zvláštně působí skutečnost, že v těsném sousedství bývalého koncentračního tábora stojí statek. Potom už jedeme z kopce dolů a za chvíli zastavujeme u bývalého mauthausenského lomu.

   Je krásný slunečný podzimní den a bývalý kamenolom v současnosti vypadá jako přírodní rezervace než jako prostor, kde zahynuly desetitisíce lidí. Pomalu procházíme po zelené trávě, až dojdeme ke "Skále parašutistů". To bylo místo na horním konci Schodů smrti, kde strážní SS pro své zvrácené pobavení shazovali dolů vyčerpané vězně, jimž posměšně, pro nacisty s tak typickým cynismem, říkali "parašutisté". Dnes je pod ním průzračné jezírko, ve kterém se prohánějí malé rybky.

   V nedaleké restauraci si dáme oběd a potom už jedeme domů. Při rekapitulaci toho, co jsem viděl, si najednou uvědomuji strašlivou věc. Všechny ty stavby, všechna ta smrtící zařízení byla postavena co nejjednodušeji, nejpřehledněji a nejúčelněji tak, aby co nejefektivněji sloužila k mučení a zabíjení lidí. A který člověk jaké povahy zrealizuje nápad, že vězni budou zavražděni vyčerpáním při tahání kamenů po obrovském schodišti?

   Prohlídka bývalého koncentračního tábora Mauthausen na mě velmi zapůsobila a nechala ve mně mnoho dojmů a pocitů. Asi největší z nich bylo přání, aby se podobné hrůzy už nikdy neopakovaly.