Covid
Martin jel domů a přemýšlel, co bude dělat večer. Vtom zazvonil mobil. Na displeji uviděl synovo číslo.
"Ano?"
"Tati, honem přijeď, musíme nakoupit zásoby!" mluvil rychle do telefonu Jan.
"Jaké zásoby?" nechápal Martin.
"No jídla, vody a dalších věcí!"
"Proč prosím tě?"
"V Číně je nějaký virus a už izolovali tři města, celkem 50 milionů lidí, nikdo nesmí dovnitř ani ven. Za měsíc to bude tady."
"No, dobře, a kde seš?"
"Před barákem!"
"Dobře, za chvíli jsem u tebe."
Naložil Jana a společně odjeli k nejbližšímu hypermarketu.
"Prosím tě, a co se vlastně stalo?" pospíchal za ním, když Jan rychlým krokem mířil k nákupním vozíkům.
"Asi před týdnem se v Číně objevil neznámý virus, už na něj umřelo několik lidí. Předevčírem uzavřeli jedno město a dnes další dvě, všechny spolu sousedí, dohromady je to 50 milionů obyvatel."
"Dobře, a co z toho plyne pro nás?" snažil se synovo chování konečně pochopit.
"Za měsíc je tady. Potom se do pár týdnů položí stát, bude nedostatek všeho a lidi začnou rabovat a zabíjet. Musíme se na to připravit," s tím vjel Jan s vozíkem do obchodu.
Martin se na okamžik zarazil. Napadlo ho, že se Jan naprosto pomátl.
Ten už bezhlavě vybíral trvanlivé potraviny. Konzervy, těstoviny, rýži a další skládal do vozíku na sebe. Martin se s ním snažil držet krok.
"Ahoj!"
Otočil se. Za ním stál jeho známý. Zatímco spolu mluvili, Jan se k nim otočil s napřaženým prstem.
"Promiň, musím jít," ukončil Martin rozhovor.
"Zápalky!"
"Cože?"
"Zápalky!" zopakoval Jan. "Pokud nepůjde elektrika a nebudeme mít zápalky tak jsme v prdeli!"
S plným vozíkem přijeli ke kase. Účet za nákup činil téměř tři tisíce korun.
"Zítra se podívám po dřevěných deskách a ostnatém drátu. Musíme být připraveni zatlouct okna a zadrátovat dvorek," plánoval Jan, když už seděli v autě. Nešťastný Martin se nezmohl na odpověď.
V následujících dnech kromě dalšího jídla a balené vody Jan koupil roušky a respirátory, vitamíny, vařič, ony desky a ostnatý drát a další věci. Dále přinesl domů reflexní kuši, plynovou pistoli, mačetu a několik nožů.
Jeho rodina byla přesvědčená, že se nadobro zbláznil.
Jan také upozornil své příbuzné a přátele. Většinou se setkal s nepochopením nebo výsměchem.
O rok a půl později:
"... a české zdravotnictví je na pokraji kolapsu. Okamžik," odmlčela se moderátorka. "Aktuální zpráva," pokračovala, "úřady potvrdily výskyt nové, mimořádně nakažlivé mutace viru nazvanou ´česká mutace´. Nakažení umírají do týdne a to mnohem častěji než u předchozích mutací. Česká mutace jako první zabíjí i děti..."
Ráno zastihlo dav lidí před hypermarketem. V něm se tísnil také Martin a Jan. Martin si mimoděk vzpomněl, jak tu více než před rokem se synem poprvé nakupoval zásoby. Tenkrát ho považoval za blázna a udělal to jenom kvůli jeho panice.
Jenže od té doby se mnoho věcí změnilo.
Teď tu znovu stáli s maskou na obličeji a čekali, až je pustí.
Konečně se z nitra obchodu vynořilo deset ozbrojených členů ochranky. Dva z nich vedli na vodítku služební psy. Utvořili uličku přede dveřmi a ty se otevřely.
Lidé se okamžitě začali cpát dovnitř. Po chvíli securiťáci svými těly zatarasili vchod a vytlačili překážející tak, aby se dveře mohly opět zavřít.
Většina nakupujících vtrhla do potravinové části. Zbytek zamířil k lékárně, mezi ně patřili i Jan s Martinem. Dnes si stihli stoupnout do fronty jako jedni z prvních.
Za okamžik se přišourala, jak nejrychleji mohla, důchodkyně o berlích. Bylo vidět, že ji ten spěch vyčerpal. Prudce oddychovala a pot z ní jen lil.
Než lékárnu otevřeli, fronta se zvětšila. Nervozita stoupala. Pak cvakly dveře a čekající se hrnuli dovnitř.
Seniorka zazmatkovala a jedna berle ji sklouzla. Snažila se ji honem zvednout, ale nešlo jí to.
"Kurva hni se bábo!" ozvalo se za ní.
"Dělej dylino, zas tam nic nezbude!"
Někdo do stařenky prudce strčil. Spadla na zem a rozbila si nos. Okamžitě se jí spustila krev. Začala volat o pomoc, ale nikdo si jí nevšímal.
V lékárně čtyři členové ochranky dohlíželi na pořádek.
"No tak pohněte!" rozkřikl se muž na lékárníky.
"Zklidni se!" namířil na něj taser securiťák a druhý položil ruku na pažbu pistole, zavěšenou u pasu.
Martin a Jan si vyzvedli poslední léky a kvapem opustili hypermarket. U nákupních vozíků štěkal přivázaný voříšek. Zřejmě patřil oné nešťastné důchodkyni. Uprostřed davu vypukla rvačka.
"Natoč to!" přikázala novinářka kameramanovi. Před chvílí dorazil na místo televizní štáb.
Jan a Martin už nasedali do auta, když se za nimi objevil mohutný muž.
"Dejte mi to!" křikl. Honza okamžitě vytáhl pistoli a namířil na něj. Dotyčný se lekl a zmizel.
"Dělej jedeme!" houkl na vyděšeného otce a skočil do dodávky. Martin se otočil a uviděl, jak k nim běží reportéři s kamerou. Rychle sedl za volant a vyrazili.
"Co to mělo znamenat?!" vyjel na syna.
"Co jako?!"
"Jak ´co jako´?! Ta pistole!"
"No však ještě že jsem ji měl ne?!" odsekl Jan.
"Uzavírají nás do karantény!" přivítala Jiřina doma syna s manželem, "právě o tom mluví v televizi!"
"... chvílí Evropská komise vyhlásila na Českou republiku karanténu. Odteď nikdo nesmí zemi opustit a ani ji navštívit, veškerá mezinárodní doprava, včetně té letecké, je zastavena. Sousední státy začaly budovat pohraniční ploty. Objevují se nepotvrzené informace, že jejich jednotky střílejí na hranicích na české občany, kteří se je snaží překročit..."
"Tak je to tady," pomyslel si Martin. "Jan měl od začátku pravdu."
Ten utratil téměř všechny úspory za přípravy na současnou situaci. Dvorek byl obmotán ostnatým drátem a přízemní okna zabedněna. Hlavní vchodové dveře měly dva zámky a závoru. Uvnitř domu se na několika místech kupilo množství jídla a balené vody. Jan pořídil také slepice a králíky. A spoustu dalších věcí.
Českou republiku již rok a půl sužoval koronavirus. Zatímco ve světě ustupoval, tady tomu bylo naopak. Před několika dny se objevila nová mutace, příznačně pojmenovaná "česká", horší než všechny předchozí.
Český stát byl v rozkladu. Vládě už nikdo nevěřil. Do popředí se draly různé pochybné skupiny a sekty. Do ulic musela po bok policie vyrazit armáda. Zdravotnictví kolabovalo. Protivládní demonstrace vystřídaly první případy rabování. Většina Čechů už tušila, že dojde k nejhoršímu, a tak se na poslední chvíli snažili na to připravit.
Večer Jan nakrmil zvířata a poté si sedl k počítači. Jeho pozornost upoutalo jedno video:
"Po vyhlášení karantény Češi masově vyrazili vykupovat i za cenu násilí potraviny, léky a další zboží. Někteří už za něj ani neplatí; prostě si ho vezmou a odejdou. V současnosti většina hypermarketů zeje prázdnotou. Mnoho z těch, na které se nedostalo, začalo rabovat menší prodejny; excesů je tolik, že policie nestíhá u všech zasahovat..." Jan si oddechl, že stihl vše připravit včas.
Druhý den ráno zavolal Martin svým rodičům a tchyni.
"Jedu pro naše a tvou mámu a ségru s malým," oznámil ostatním.
Když už se chystal vyrazit, přišel Jan a řekl: "Jdu s tebou."
"Nechceš raději počkat tady?"
"Někdo na tebe musí dát pozor."
Martin se pousmál. "Dobře, tak jedem." Nasedli do auta a vyrazili. Příbuzní bydleli na druhém konci města.
"Omlouvám se, že jsem se včera na tebe skrz tu pistoli zlobil," prohodil Martin po chvíli k synovi.
"V pohodě, nic se neděje."
"Měl jsi samozřejmě pravdu, jako ji máš od začátku. Kdo ví, co by nám ten zmrd udělal." Martin se nadechl. "Jen mám o vás obrovský strach-"
"Bacha!" ukázal Jan prstem před sebe.
Proti nim běžela žena. Mávala rukama a něco křičela.
"Sakra!" trhl Martin volantem a objel ji. Zanedlouho uviděli nabouraná vozidla.
Zhruba v půli cesty projeli kolem zlatnictví, kde loupilo několik lidí. O pár ulic dále je minula dvě policejní auta.
Když přijeli k domu Martinových rodičů, ti vyšli s kufry na předzahrádku. Zatímco jim pomáhal do dodávky, Jan hlídal.
"Jste nachystaní?" telefonoval Martin tchyni. "Za chvíli jsme u vás."
Rychle zaparkoval před činžákem, kde měla svůj byt, a utíkal nahoru jí a švagrové pomoct se zavazadly. Jan zůstal hlídat dole.
"Proboha, kolik toho berete?!" zhrozil se Martin, když uviděl hromadu tašek a předmětů.
"Já jsem ti říkala, že toho nemáš tolik balit!" ozvala se Marta.
"Měli jste vzít jen to nejnutnější sakra!" vztekal se.
"Znáš mámu!" odpověděla mu trochu nevrle švagrová.
Na nic nečekal a začal jejich věci třídit podle potřebnosti. Tchyně Helena se na něj zlobila a k tomu sem a tam běhal tříletý Jakub, Martin syn.
S notně prořídlými zavazadly seběhli dolů na ulici. Kvapem je naskládali do dodávky a Helena s Martou a Jakubem si sedli dovnitř. Martin za nimi zabouchl dveře.
"Hej!" vytáhl Jan z pod opasku pistoli.
Zleva se blížilo několik mužů.
"Hele klid, jo? Hlavně klid," řekl jeden z nich.
"Zmizte!" křikl na ně Jan.
"Uklidni se," mluvil muž pomalu.
"Zmizněte!" Muži se dál krokem přibližovali.
"Ale no tak. Vím, že to nechceš zmáčknout-"
"Zastřelím tě!"
"No tak. Dej mi to, ano? Vezmu si to," byl dotyčný už skoro u něj. Jan mu namířil na nohu a stiskl spoušť.
"Co čumíš - zalez do auta!" zařval na Martina.
"Co to bylo?" ptal se Martinův otec, když dorazili domů a lezl z dodávky.
"Chtěli nám vzít věci," pohotově odpověděl Martin, "a tak Honza vystřelil z plynovky. Hned utekli. Nic vážného se nestalo." Totéž řekl manželce a dceři.
Zatímco se příbuzní zabydlovali, Martin si vzal syna stranou.
"To byla ostrá bouchačka, že?"
Jan přikývl.
"Máš ji načerno, viď?"
"Jo."
Během následujících dnů sousední státy dostavěly pohraniční ploty, které okamžitě začaly kontrolovat jejich armády. Od té chvíle se do České republiky a ani z ní už nikdo nedostal.
Česká armáda vyhlásila částečnou mobilizaci některých ročníků a obsadila nemocnice a další strategické objekty. Násilí v ulicích se stupňovalo. Mrtvých přibývalo. Čím dál více lidí začalo brát věci do vlastních rukou.
Sociální sítě se hemžily apokalyptickými videy; hořící budovy, na sebe se kupící mrtvá těla, vzájemně se vraždící osoby, rabující zloději, vojáci a policisté snažíc se nastolit pořádek. A brzy nastoupil nepřítel ze všech nejhorší.
Jan ani nikdo z rodiny nevycházel ven. Potravin měli zatím dostatek, vody též. Po několika dnech se Janovi ozvali někteří příbuzní a známí, zda by jim nedal nějaké jídlo. Ačkoliv se snažil své přípravy utajit, někdo se přece jen o nich dozvěděl.
Jan rezolutně odmítl. Prarodiče se s ním kvůli tomu ošklivě pohádali, ale on trval na svém. Dobře si pamatoval, jak se mu řada z nich vysmála, když je s předstihem varoval.
Čas pomalu plynul. U všech se stupňovala úzkost a ponorková nemoc. Zejména malého Jakuba bylo čím dál obtížnější něčím zaměstnat. Objevily se první hádky.
Uprostřed noci Jana probudila rána. Uvědomil si, že to je zvenku. S pistolí v ruce se připlížil k oknu a podíval se škvírou. Naproti několik ozbrojených lidí vypáčilo sousedům domovní dveře a právě vcházeli dovnitř.
Chvíli se nedělo nic. Pak se ozvalo několik výstřelů. Za okamžik z domu vyběhli ti samí s plnými taškami. Naskákali do auta a smykem odjeli.
"Co se stalo?" vyhrkl přiběhnuvší Martin.
Jan mu to pověděl.
"Ty kurvy!" Vzal do ruky mobil.
"Vzhledem k zahlcení linky 158 použijte prosím následující čísla: máte-li příznaky, zavolejte 612 188 633. Pro nahlášení smrti nebo odstranění těla stiskněte prosím jedničku..."
"Sakra!" položil to.
"Co se děje?" objevili se ospalí příbuzní.
"Naproti se střílelo. Už jsou pryč," dodal rychle, když si všiml jejich vyděšených výrazů, "běžte do obýváku."
Jako by to nestačilo, další den se objevil Janův strýc se svou rodinou.
"Co chcete?" zeptal se ho Jan přes telefon.
"Prosím tě, dej nám trochu jídla."
"Ne," odvětil Jan stroze.
"Už několik dní jsme nejedli, no tak!"
"Teta je nemocná?!" zeptal se podrážděně Jan. Ticho chvílemi přerušoval sípavý kašel.
"Běžte," zavěsil sluchátko.
"Dej jim proboha něco!" přiběhla babička. "Je to tvůj strýc!"
"Ne."
"Já se tě nebudu prosit a dám jim to sama-!"
"Jestli vyjdeš ven, už tam zůstaneš. Nepustím tě zpátky."
"Tak řekni něco!" obrátila se na svého manžela, který nešťastně krčil rameny, "vždyť je to tvůj syn!"
"Myslíš že to nevím?!" vybuchl Janův dědeček. "Co mám jako dělat, když to Honza nechce! Můžeme být vůbec rádi, že nás k sobě vzali! Jinak bychom už dávno byli mrtví!"
"Navzdory úsilí vlády stoupá počet lidí, kteří nemají přístup k základním potravinám. Bezpečnostní situace v zemi je-"
Jan video vypnul. Už se na to nedokázal dívat.
Z Česka se stalo peklo na zemi. Pro běžného občana nemocniční léčba prakticky neexistovala, a tak nakažení umírali bez jakékoliv pomoci. Jejich těla ležela v domech, na ulicích, v přírodě, prostě všude. Ostatní se snažili přežít, jak jen to šlo.
Atmosféra doma se dala krájet. Strach, stres, nuda a nedostatek soukromí dělaly své. Hádky byly na denním pořádku. A co hůř, docházelo jídlo.
Jednoho rána se Jan rozhodl, že půjde na ryby a zkusí štěstí. Když se začal chystat, přišel k němu dědeček a prohlásil, že jde s ním. Jan věděl, že je celoživotním rybářem, přesto jej nechtěl vystavit nebezpečí. Ale ten neustoupil a tak Jan nakonec svolil.
"Na, dědo," podal mu kuši poté, co byli s přípravami hotovi.
"Honzíku, myslíš, že s tím něco trefím?"
"Nemám jít s vámi?" objevil se Martin.
"Ne, zůstaň hlídat tady."
"Honzo, venku je to nebezpečné a-"
"A co máma s babičkami a ségrou? A malej? Na, vem si to," podal mu pistoli a sám si vzal samopal Škorpion, o kterém ostatní už dlouho věděli.
"No dobře," řekl po chvíli Martin. "Kdyby cokoliv, hned mi zavolej, ano?"
"Spolehni se," odpověděl Jan.
S batohy na zádech vyšli ven a otec za nimi zamkl. Nasadili si na obličej masku s filtrem. Opustili čtvrť a zamířili k nedaleké řece. Cestou spatřili mrtvé tělo. Obloukem jej obešli.
U vody si vybrali kryté místo a nahodili pruty. Zatímco dědeček chystal směs na prokrmení, Jan uslyšel kačeny.
"Když bude třeba, neváhej," podal mu samopal a vzal si kuši.
Opatrně kráčel vpřed. Zanedlouho se před ním na břehu objevil pár divokých kachen. Zamířil a stiskl spoušť.
S radostí položil svůj úlovek před dědečka. Ten uznale pokýval hlavou. Jan se posadil vedle něho a společně sledovali výstražné zařízení na prutech. Zhruba za půl hodiny jedno z nich začalo pípat. Dědeček zasekl a vytáhl rybu.
"To je jelec tloušť?" zeptal se Jan.
"Ano."
"Dědo, ale teď ho nemusíš měřit."
"No vidíš, jsem to ale popleta," usmál se. Jan si uvědomil, že ho vidí poprvé se smát od doby, kdy to začalo.
Poté, co rybu uspal, pustil se dědeček do balení prutů a vybavení.
"My už odcházíme?" zeptal se překvapeně Jan.
"Honzíku, pro dnešek to stačí. Není bezpečné být dlouho venku." Doma si večer na úlovku všichni pochutnali. Druhý den se vrátili na stejné místo.
"Honzo podívej, to je macek!" radoval se dědeček, když přitáhl velkého kapra ke břehu. Vnuka však zaměstnávalo něco jiného. Už nějakou chvíli ho tížil pocit, že tu nejsou sami.
A nemýlil se. Zpoza úkrytů je sledovaly dva páry hladových očí.
Malý okamžik, který rozhodl. Těsně předtím, než muži zaútočili, Jan vstal s tím, že zkontroluje okolí. V momentě, kdy se k němu jeden z nich vyřítil s nožem v ruce, se otočil. Když muž uviděl v jeho rukou samopal, zarazil se. Zastřelit ho byla otázka sekundy.
"Dědo!" křikl Jan.
Druhý bandita držel dědečka před sebou a mačetu mu tiskl ke krku. Náhle se pod nimi uvolnil kus břehu a oba spadli do vody. Jan udělal z útočníka cedník a pomohl dědečkovi vylézt. Naházeli věci do batohů a rychle se vrátili domů.
Nastal den, kdy jim jídla už moc nezbývalo. Martin a Jan nechtěli čekat, až nebudou mít žádné. Rozhodli se vyrazit do nejbližšího uprchlického centra a tam nějaké získat. Pokud by se jim to nepovedlo, byli rozhodnutí učinit všechno, aby se nevrátili s prázdnou.
Už se chystali vyjet, když ze dveří vyběhla Jiřina a volala: "Pojďte se na něco podívat!" Společně přišli k televizi, před kterou už seděl zbytek rodiny.
"... právě teď překročily první jednotky NATO české hranice a na letišti v Praze začala přistávat letadla s humanitární pomocí..."
