Znojmák

Bestie

   Na kraji lesa stála chaloupka a v ní žila rodina Smolíků. Tatínek Smolík byl dřevorubec a maminka Smolíková obstarávala jejich malé hospodářství. Spolu měli dvě děti; staršího chlapce Františka a mladší holčičku Anežku.

   Čas od času, když nemusel pomáhat rodičům, se František vydával na toulky okolím. Jednou zašel dál než obvykle. Už zvažoval návrat domů, když stromy ustoupily a on spatřil skálu.

   Pod ní se nacházelo malé jezero s čistou, průzračnou vodou. František ji nabral do dlaní a napil se. Vtom si všiml hejna ryb vyhřívající se na sluníčku. Napadlo ho, že by je mohl pochytat. Byla by z nich výborná večeře.

"Jistěže můžeš," schválil doma jeho nápad tatínek. "Ale musíš lovit tak, aby se ostatní zvládly rozmnožit a tím byla zajištěna rovnováha." A tak František v jezeře chytal ryby a řídil se otcovou radou.

   Jednoho dne opět přišel ke skále a strašně se lekl. U vody ležel zády k němu jakýsi tvor a nehýbal se.

   František chtěl zmizet. ale tvor ho zaslechl a otočil se.

"Zdravím tě," usmál se na něj.

"K-kdo jsi?" bázlivě koktal František.

"Já jsem Bestie. Mně se nemusíš bát," znovu obnažila dvě řady špičatých zubů.

   František přesto utekl.

"Co se děje?" zeptal se jej překvapeně otec, když udýchaně přiběhl domů.

"Tati, tati! U jezera se usadila Bestie!" křičel.

   Tatínek s sebou trhl. Neřekl nic, ale bylo vidět, že ho zpráva nepotěšila.

   Následujících několik dní se František zdržoval u domu. Poté si dodal odvahy, vzal prut a vyrazil ke skále.

"Třeba už Bestie odešla," utěšoval se v duchu.

   U jezera po ní nebylo ani stopy. František si oddechl, nahodil a za chvíli vytáhl rybu.

"Pěkně ti jde lov od ruky," ozvalo se za ním.

   Vyděšeně se otočil. Bestie stála kousek od něj a upřeně jej sledovala.

"Mně se opravdu nemusíš bát. Nic ti neudělám," hovořila klidně. "Mé jméno už znáš, ale já neznám tvé," pokračovala.

"František," řekl jen.

"Těší mě Františku. Chodíš sem často?"

"Jak kdy." Strach ho pomalu opouštěl.

"Aha. Nu, nedivím se. Je tu opravdu krásně."

   Dlouho spolu rozmlouvali. Když už musel jít František domů, Bestie se s ním rozloučila:

"Děkuji ti za pěkné odpoledne. Ráda jsem si s tebou popovídala. Přijdeš zítra zase?"

"Ano, přijdu."

"Dobrá tedy. Měj se hezky, Františku."

"Ahoj, Bestie!"

   Od té doby trávil František každou volnou chvilku s Bestií. Velice si s ní rozuměl. Jen jedna věc ho trochu zarážela; Bestie jej výslovně požádala, aby do setmění byl doma.

"V lese se ztrácí zvěř," zaslechl jednou rozhovor otce s matkou.

"Nebude to ´tam tím´?"

"Co maminka myslí ´tam tím´?" ptal se sám sebe František. "Že by Bestii? Ale ne, tak by tohle určitě neudělala. Bestie je hodná."

   Ale Františkovi to přece jen nedalo, a tak se na to Bestii zeptal.

"O ničem takovém nevím," urazila se Bestie.

"V pořádku, nezlob se," omlouval se. Přitom si všiml, že Bestie povyrostla.

"Co tak koukáš?" zeptala se příkře.

"Nic, já jen... že jsi větší," odpověděl František.

"Měl bys jít domů," odsekla a zalezla do svého brlohu.

   František smutně kráčel k domovu. Bylo mu líto, že Bestii naštval.

   Pozdě v noci ho probudil řev umírající srny.

"Tatínku, maminko, co to je?!"

"Mlč a vrať se do postele!" přikázal mu otec.

   Ráno spolu odešli do lesa. Tam ji roztrhanou a z velké části sežranou našli.

"To je určitě práce té Bestie od jezera!"

"Tatínku, to není možné! Ona je tak hodná!"

"Proč myslíš, že po tobě chce, abys byl do setmění doma?"

   Zatímco otec zakopával srnčí ostatky, František utíkal ke skále. Tam přistihl Bestii, jak ohlodává kosti.

"Bestie, řekni, že to nejsi ty!" rozplakal se.

"Myslel sis, že budu hladovět?!" zlostně vyplivla kost z tlamy.

"Ale,ale-!"

"Už si s tebou nechci povídat!" utla rozhovor a odešla.

   Tím skončilo jejich přátelství. Od toho dne František chodil rybařit mnohem méně. A pokaždé, když přišel k jezeru, Bestie byla větší než minule.

"Tatínku, mohu s tebou mluvit?" oslovil večer František otce.

"Ano?"

"Víš, Bestie roste a roste. Ulovila víc jak polovinu zvěře. Nemyslíš, že bychom se jí měli zbavit, dokud je čas?"

"Dej pokoj s takovými řečmi!" rozčílil se tatínek. "Žijeme vedle sebe v klidu, nevšímá si nás, tak nebudeme zbytečně dělat zle."

"Ale-"

"Řekl jsem a dost!"

   Ráno zastihlo Františka u jezera. Měl v úmyslu chytit pár ryb a honem se vrátit domů. Bestie mu už naháněla strach. Okolí skály bylo zvalchované, plné kostí a nečistot.

   Najednou Františka popadl takový divný pocit. Otočil se. Nedaleko stála mohutná Bestie a nespustila z něj oči.

"Co tu pohledáváš?!" křikla naň.

"No, vidíš přece. Rybařím."

"Tak dnes je to naposledy!" houkla.

   František nevěřil svým uším.

"Prosím?"

"Zanedlouho ulovím poslední kus zvěřiny. Pak mi zůstanou už jen ty ryby."

"Otče, Bestie mi zakázala chytat v jezeře! Protože tu prý nebude díky ní žádná zvěř! Musíme ji zabít, než bude pozdě!" naléhal ještě téhož dne na tatínka.

"Synu, ale Bestie je už moc velká! Když na ní půjdeme, může tebe nebo mě ošklivě zranit!" oponoval mu otec. A dodal: "Byli jsme bez ryb předtím, vydržíme to i teď."

   Uběhl týden. František zrovna sekal dříví, když zaslechl zoufalé volání. "To je přece Anežka!" zděsil se. Se sekyrou v ruce utíkal sestře na pomoc.

"Františku, tady jsem!" plakala Anežka sedíc na cestě.

"Proboha, co se ti stalo?!"

"Bestie mě pokousala!" ukázala prstem na svou krvácející pravou nohu.

   Do Františka vjela zlost. Pevně sevřel sekyru a vykročil směrem ke skále.

"Nechoď tam! Ublíží ti!"

"Musíme se jí zbavit! Vždyť tě mohla zabít!"

"Prosím tě ne! Pomoz mi vstát a pojďme odsud pryč!"

   Přesto se František nakonec za Bestií vydal. Otec ho požádal, aby se s ní nějak dohodl. Když došel  na místo, vůbec to tam nepoznal.

   Nic tu nerostlo. Všude se válely kosti a poletovala hejna much. Voda v jezeře, kdysi tak čistá a průzračná, byla špinavá a pokrytá žabincem. Na břehu ležely zbytky ryb.

"Bestie? Bestie, jsi tu?"

   Za chvíli se objevila. Obrovská, s tlamou potřísněnou krví a mohutnými drápy.

"Chci s tebou mluvit!"

   Bestie vycenila své dlouhé špičaté zuby, zavrčela a rozběhla se proti Františkovi. Ten se dal na bezhlavý útěk. Jen taktak stihl utéci domů.

"Otče, chtěla mě zabít! Slyšíš?! Bestie mě chtěla zabít! Jestli teď se mnou na ní nepůjdeš, odstraním ji sám!"

"Ale Františku, teď už ji nezvládneme oba dohromady!"

"A co budeme teda dělat?! Bestie sežrala už i všechny ryby v jezeře! Co si počneme?!"

   Tatínek jen nešťastně pokrčil rameny.

"Běda mi, že jsem tě poslouchal! Měl jsem ji utratit hned, jak se objevila!" odsekl František.

   Bestie se ve svém řádění nezastavila. Za několik dní zardousila všechna hospodářská zvířata Smolíků. I to jí nestačilo.

   Tatínek, maminka, Anežka a František se krčili v koutě své chaloupky. Zvenku se ozývalo strašidelné vytí.

   Náhle se dveře rozlétly jako by byly z papíru. Třesoucí se otec Smolík předstoupil se sekyrou před Bestii, ale ta jej jedním úderem tlapy zabila. Potom se lačně podívala na zbytek rodiny.

"Bestie, proč to děláš?" plakal František. "Byli jsme přece přátelé!"

"Ano, máš pravdu. Byli. Jenomže já rostu. A čím jsem větší, tím větší mám hlad," odpověděla a vrhla se na něj.

   V korunách stromů švitořili ptáci. Slunce příjemně hřálo. Dívka kráčela lesní pěšinou a prozpěvovala si.

   Najednou si všimla pohybu. Kousek od ní vylezl zpoza pařezu jakýsi tvor.

"Zdravím tě," usmál se na dívku.

"Kdo jsi?" zeptala se zaraženě.

"Já jsem Bestie. Mně se nemusíš bát," znovu obnažila dvě řady špičatých zubů.