Znojmák

50 odstínů smrti

   Transport projel branou a zastavil. Stráže otevřely dveře vagonů a židovský pomocný oddíl začal vyhánět osazenstvo ven.

   Procedura, stejně jako předchozí, probíhala v obrovském spěchu. A stejně mechanicky. Po vyložení "pasažérů" vyndalo pomocné komando zavazadla, poslední majetek nešťastných duší. Poté vynesli mrtvá těla těch, kteří zemřeli cestou. Nakonec se jali čistit vagony od výkalů, moči a dalších nečistot.

   Mezitím dozorci rozdělili vystrašený židovský transport na dvě skupiny - muže a ženy s dětmi. Každou zvlášť odvedli do "svlékáren", kde byly zbaveny šatů a vlasů. Nakonec je dovedli "šlauchem", esesáky posměšně nazvaným "cesta do nebe", do plynových komor, kde ukončili jejich životní pouť.

   Další běžný den v místě, kde dobro prohrálo. Vyhlazovací tábor, Treblinka - tak se toto místo jmenovalo.

   To už ale untersturmführer Max Wolfritz vstoupil s nahou mladou ženou do "hnízdečka lásky", jak jeho domu přezdívali kolegové. Jen co zavřel dveře, zmocnilo se ho ono známé vzrušení.

   Židovka byla přesně jeho typ. Hezký obličej, delší černé vlasy, větší poprsí, mírná nadváha, výškou o něco menší než on. Stojíc jí za zády vyndal pistoli a namířil na ni. "Ruce za hlavu!" dal jí příkaz. Hned jak tak učinila, odložil zbraň a ze skříně vzal lepící pásku. "Upaž!" zvolal a zalepil jí páskou ústa. "Ruce za hlavu, kleknout, kolena od sebe, chodidla přes sebe!" poručil.

   Max si sedl na židli, přehodil nohu přes nohu a zapálil si cigaretu. Pozoroval svou oběť. Přemýšlel, co se jí právě teď honí hlavou. No co asi. Před pár minutami byla oddělena od svých příbuzných a nahá vedena důstojníkem SS neznámým místem neznámo kam. A hlavně neví, co se bude dít. To Maxe vzrušovalo nejvíce. Strach a nejistota jeho obětí.

   Dokouřil a přistoupil ke chvějící se ženě. "Vstaň a dej ruce nahoru!" Svázal jí pevně zápěstí. Konec provazu přivázal na jeden z háků visících ze stropu tak, že žena stála pouze na špičkách nohou. Poté jí černým černým šátkem zavázal oči.

"Na půl hodiny odejdu. Chovej se slušně!" Došel ke dveřím, kde vzal jezdecký bičík, hlasitě otevřel dveře a zase je zavřel. Potichu zůstal stát.

   Toto byla zvlášť oblíbená Maxova část. Oběť si myslí, že zůstala sama a má na nějakou chvíli pokoj, a tak se trochu uvolní a uklidní. Max počítal do stodvaceti a pak tiše zezadu přistoupil k nic netušící ženě. Rozmáchl se a vší silou ji udeřil koncem bičíku do zadnice.

"Uuuuuhhhmmmmm!" utlumila páska sten. Max s úsměvem na tváři přetáhnul ženu ještě dvakrát a potom si k ní stoupl zepředu. Žena bolestí mumlala do pásky a kroutila se, jak jen to její poloha dovolovala. Natáhl si černé kožené rukavice - za nic na světě by se těchto parazitů nedotkl holou rukou - a ukazovákem pravé ruky pomalu několikrát přejel kolem bradavky na prsu. Pak vzal bradavku za palec a ukazovák a hrubě jí mnul, tahal a mačkal. Po každém takovém trýznění žena s sebou škubla a zakňučela. "Kvičí jako zvíře," napadlo Maxe a usmál se. Znovu ji přetáhl bičíkem a vyšel ven.

   Zatímco se Židé dusili v plynových komorách, Max natrhal kopřivy  a vrátil se zpět. Položil je na stolek a bičíkem švihal nešťastnici přes zadek tak dlouho, dokud jej neměla celý zarudlý. Ihned poté po něm přejížděl svazkem kopřiv sem a tam.

   Žena s sebou zmítala seč mohla, nebylo jí to však nic platné. Pouta držela pevně. Za krátkou chvíli ji na zadnici naskákaly puchýře.

   To už Max přinesl masivní dřevěnou židli a provazy. Ženě přeřízl pouta na rukou a ta bezvládně klesla na zem. Max ji popadl, posadil na židli a přivázal k ní tak pevně že se nemohla ani hnout. Nakonec židli zabezpečil proti převrácení.

   S představou, jaká bolest čeká ženu, když bude sedět bez hnutí na zadku, vyšel ven. Zapálil si cigaretu. V tento moment nejspíš ve třetí části tábora vytahuje pomocný židovský oddíl mrtvoly z plynových komor a hází je do obrovských jam. To ale Maxe vůbec nezajímalo. Jeho fyzické vzrušení dosahovalo maxima. Několikrát potáhl z cigarety a zahodil ji. Vrátil se do své ubikace a poslouchal nelidské zvuky týrané Židovky. Vtom si stáhl kalhoty a začal masturbovat. Netrvalo dlouho a vyvrcholil.

   Chvíli jen tak stál opřený o zeď a zhluboka dýchal. Pak se umyl, oblékl čistou uniformu a upravil se. Zavolal ukrajinského strážného. Nic mu nemusel říkat, Ukrajinec dobře věděl, co má dělat. Popadl ženu, kterou mu Max přichystal, a vedl ji přes celý tábor do Lazaretu. Tam ji předal službu konajícímu esesákovi. Rána z pistole do hlavy vysvobodila nešťastnou Židovku z utrpení.

   Pozdě odpoledne se nudící Max rozhodl navštívit svou smečku. Vedle táborové zoo, kde esesáci pro pobavení chovali zvířata, bylo několik kotců. V každém ležela nahá žena s psím obojkem na krku. Když spatřily přicházejícího Maxe, vstaly a po čtyřech ho přišly přivítat. Kňučely, štěkaly a zrychleně dýchaly úplně stejně jako psi.

   To byla jeho smečka.

   Untersturmführer pokynul Ukrajinci na nedaleké strážní věži. Ten rychle slezl, přiklusal a zasalutoval mu.

"Všechno v pořádku?" zeptal se ho Max. Myslel tím, zda si nějaká žena stoupla, promluvila nebo se jiným způsobem nechovala jako pes.

   Strážný dnes neměl náladu dívat se na jejich trestání, a tak odpověděl:

"Jawohl, Herr Untersturmführer!"

   Max mu znovu pokynul a Ukrajinec se vrátil na věž plnit strážní povinnost. Potom přistoupil ke kotci, ve kterém se nacházela asi třicetiletá hubená blondýnka s kratšími vlasy.

"Sedni!" Žena tak poslušně učinila.

   Max otevřel dveře kotce. "K noze!" Židovka po čtyřech přišla a sedla si vedle jeho pravé nohy. Max si ji připnul na vodítko a ostatním přikázal: "Místo!"

   Všechny ženy si lehly do psího pelechu, který byl načichlý od psa Barryho, patřící Kurtu Franzovi.

   Pomalu procházeli táborem. Ukrajinští strážní sledovali pěknou blondýnku, jak se po čtyřech snaží držet krok s untersturmführerem. Vtom se před nimi objevil Kurt Franz se svým Barrym a brokovnicí v ruce. Když došli k nim, Franz střelil Žida z pomocného oddílu do zadnice a slovy "Člověče, trhej toho psa!" na něj poštval Barryho.

   Ačkoliv byl Kurt Franz Maxův nadřízený, oba spolu měli kamarádský vztah a podle toho se také pozdravili.

   Barry přestal s trýzněním muže a přiběhl k Židovce na vodítku. Očichal ji a začal vrčet. Žena se orosila. Barry byl nechvalně proslulý svou krutostí a všichni vězni se před ním třásli.

"Ke mně!" zavolal Franz na Barryho. "Myslím, že by si s tvou čubkou dobře zařádil!" prohodil k Maxovi a oba se začali smát. Ještě spolu vyměnili pár slov a pak se Max se "psem" vydal k Lazaretu pozdravit dalšího kamaráda.

   Krátce poté, co tam došel, přijel transport. Aby se noví Židé nepolekali pohledem na ženu, Max se s ní schoval v útrobách Lazaretu. Při pohledu na hluboký příkop plný mrtvol se žena začala třást.

   Zanedlouho Ukrajinci přivezli nemocné a slabé z transportu. Jednoho po druhém postavili na kraj příkopu a Maxův kamarád je střelil pistolí do zátylku.

   Max nevzrušeně pozoroval, jak těla zastřelených padají do jámy. Vtom si uvědomil, že je tam s ním i jeho pes.

"Takto dopadneš, když nebudeš poslušná," prohodil k ní a bavil se jejím výrazem ve tváři. Počkal, až lidé z transportu zmizí ve svlékárnách a vrátil "psa" zpátky do kotce.

   "Ty ksindle!" vrazil třináctiletému Maxovi facku jeho opilý otec. "Seru na vás vy špíny!" zabouchl za sebou dveře a odešel do hospody.

"Maminko!" přiběhl Max ke své zbité pětačtyřicetileté matce.

   Objali se. "To je v pořádku, miláčku, už je to dobré," utěšovala ho. Náhle jej políbila. Max na ni nechápavě civěl. Znovu ho políbila, tentokrát déle. Max ucítil vzrušení. Vtom se odtrhl a utekl.

   Uběhlo několik týdnů. Ten den měl otec noční směnu. Byl už večer a Max odešel spát. Než usnul, do pokoje vstoupila matka.

"Spíš?"

"Ne, maminko, ještě ne."

   Přistoupila k posteli a sedla si na kraj. Byla jen v noční košili. Max ucítil příjemnou vůni parfému.

   Něžně jej pohladila po tváři. "Pojď se mnou," usmála se a vzala ho za ruku. Společně vstoupili do ložnice. Na manželské posteli bylo čisté prostěradlo, přikrývka a polštáře.

"Všimla jsem si, že se ti to moc líbilo, i když jsi pak utekl," znovu se na něj usmála. "Víš, co myslím?"

"A-ano," dostal ze sebe.

"Dnes ti něco ukážu. Bude se ti to moc líbit," mrkla na něj jedním okem a svlékla se. Max zůstal překvapeně stát.

   Díval se na její velká pevná prsa a potom pohledem sklouzl na malé bříško a čerstvě vyholený klín.

"Pojď ke mně," zašeptala. Vzala jeho dlaně a položila si je na prsa. Max cítil stud, ale zároveň i vzrušení. Matka jimi chvíli jezdila po prsou a pak si jeho pravý ukazováček strčila hluboko do pochvy. "Aachchch," zasténala. Políbila Maxe a zašeptala mu do ucha: "Svlékni se," a jemně ho do něj kousla.

   V Maxovi převládl stud. "Svlékni se," řekla mu znovu, tentokrát důrazně, a Max ze sebe neochotně sundal pyžamové kalhoty a košili. Ihned si, červenaje se, zakryl rozkrok. Matka se trochu usmála. Znovu si Maxe přitáhla k sobě a pomalu, ale jistě jej za ramena tlačila dolů, až ho donutila si kleknout. Obličej přitiskla ke klínu.

   Max ji začal orálně uspokojovat. Nejprve váhavě jazykem jezdil okolo pochvy a poté ho sunul hluboko do ní. Matka těžce vzdychala a prohýbala se. S o něco menším studem zrychlil. Po chvíli se matka prohla, zasténala a zaťala nehty do Maxových ramen.

   Oba se udýchaně svalili na postel. Přitulili se k sobě, hladili se a líbali. Potom Max lehl na matku a pronikl do ní. Netrvalo dlouho a vyvrcholil. Delší dobu poté strávili v objetí, než se Max vrátil do svého pokoje.

   Po této události spolu souložili pravidelně, což jim velice pomáhalo překonat těžké soužití s násilnickým otcem. Krátce po svých osmnáctých narozenin se Max otci vzepřel - jednoho dne mu přiložil ke krku nůž, pěstí zlomil nos a pohrozil mu, že jestli se ještě dotkne jeho nebo matky, tak jej zabije. Nedlouho poté byl otec nalezen mrtvý. Jeho smrt se nikdy neobjasnila.

   Když bylo Maxovi devatenáct let, k moci se dostal Adolf Hitler. Ve dvaceti si Max podal přihlášku do SS. Následně začal sloužit jako dozorce v koncentračních táborech. Když vypukla válka, dobrovolně se přihlásil na frontu. Se svou jednotkou se zúčastnil polského a francouzského tažení, během kterých získal několik vyznamenání. Po prohrané letecké bitvě o Británii začala anglická letadla bombardovat Německo. Za jednoho takového náletu zemřela Maxova matka. Na začátku roku 1941 se Max vrátil do Totenkopfverbände a v září 1942 byl v hodnosti untersturmführer převelen do Treblinky.

   V ten den Max konal běžnou strážní službu. Ačkoliv kousek od něj byli likvidováni Židé po desetitisících, on se nad tím vůbec nepozastavoval. Pro něj nebyli lidé. V tomto se shodoval s Vůdcem - byli to škůdci, paraziti, byli ztělesněním zla. A bude jedině dobře, pokud ti proklatci do posledního zmizí ze světa, myslel si.

   Přijel další transport. Dozorci již nově příchozí rozdělili a hnali do svlékáren. Vtom si Max všiml nádherné ženy ve středních letech, snědé, černovlasé, ztrácející se v davu. Podle vzhledu jejího a ostatních museli pocházet z nějaké jižní země.

   Max se rozhodl získat ji stůj co stůj. Utíkal "cestou do nebe" až ke schodišti před plynovou komorou s úmyslem dotyčnou odchytit.

   Dnes tam postával Ivan Demjaňuk, Ukrajinec, vězni trefně přezdívaný Ivan Hrozný. Max mu pověděl o svém záměru a přikázal mu, aby se tentokrát ve svém jednání krotil. Za chvíli už šlauchem běželi první Židé - muži, ženy děti, všichni nazí a ostříhaní dohola, poháněni strážemi.

   Max nervózně vyhlížel "vyvolenou". Konečně ji spatřil. Stejně jako ostatní běžela dezorientovaná vstříc svému osudu.

   Když se dostala na schodiště, Max ji chytil za paži a strhl stranou. "Buďte v klidu, nebojte se," uklidňoval ji Max. Společně počkali, až zbytek Židů zmizel v plynových komorách a pak odešli do Maxova "hnízdečka lásky". Tam jí podal deku a žena se do ní ihned zachumlala.

"Kde to jsem? Kde jsou ostatní?" ptala se vyděšeně plynulou němčinou.

"Umíte velmi dobře německy," řekl Max. "Nebojte. Jste v tranzitním táboře. Zde se nově příchozí preventivně vykoupou a odvšiví, aby se předešlo nákazám. Kvůli tomu jste byli vysvlečeni do naha. Je vás hodně," pokračoval Max, "proto ten spěch. Po odvšivení budete zařazeni do práce. Bohužel najíst a napít dostanete až zítra," naoko posmutněl Max.

"Prosím pane důstojníku, moc prosím, aspoň trochu vody!" úpěla žena.

"Jistě, samozřejmě," podal jí Max sklenici vody, kterou si dopředu připravil. Židovka ji mžikem vyprázdnila.

"Dáte si ještě?" zeptal se Max zdvořile. Žena rychle přikývla. Tak jí Max dolil sklenici několikrát.

"Mohu vidět rodiče? Přijeli se mnou," zeptala se potom.

"No, přijde na to."

"Prosím?"

"Jak jistě víte, v této době není nic zadarmo. Můžu zařídit, abyste byli spolu, ale budu za to něco chtít."

   Dotyčná rychle pochopila. Stoupla si a shodila ze sebe deku. Max ji poručil, aby si klekla, svázal ji do kozelce a zalepil ústa páskou.

"Teď dobře poslouchej ty čubko!" vrazil jí vší silou facku. "Na žádnou práci nejdete. Tohle je vyhlazovací tábor, tábor smrti. Zde se paraziti jako ty likvidují. Tvoji rodiče právě teď chcípají v plynu a potom je zahrabou." S neskrývanou radostí se pásl na jejím šokovaném a vyděšeném pohledu.

"Jestli chceš," promluvil k ní po chvíli, "můžeš tomu uniknout. Pokud vydržíš hodinu se nepochcat, nechám tě poslat do kuchyně, kde budeš vařit pomocným židovským oddílům. Rozumíš? Jestli se do hodiny nepochčiješ, zůstaneš naživu. V opačném případě tě zastřelím. Tak. Za hodinu jsem tady. Užij si to," škodolibě zamával a odešel.

Žena, zcela konsternovaná, zůstala nehybně v poloze, v jaké ji zanechal. Pak se pokusila uvolnit z pout. Tělem jí projela taková bolest, že toho hned nechala. Max ji svázal tak, aby jí to při sebemenším pohybu hodně bolelo. Převalila se na bok. Vtom si uvědomila, že právě vypila pět sklenic vody.

   Untersturmführer Wolfritz se prošel táborem a navštívil svou smečku. Dnes mu ukrajinský strážný hlásil, že jedna "fena" promluvila na druhou. Maxe nezajímalo, jestli mluvil pravdu nebo lhal. Ihned ji potrestal velice rafinovaným způsobem. Rozkázal jí, aby si stoupla do polohy "holubičky" a provazy ji spoutal tak, že se v této poloze nemohla pohnout. Nechá ji tak až do zítřka, a pokud pípne jen slovo, zastřelí ji.

   Žena svázaná v kozelci si procházela peklem. Zanedlouho po odchodu toho esesáckýho ksindla potřebovala na záchod. Ale rozkaz zněl jasně. Jestliže se do hodiny pomočí, zabije ji.

   Čas pomalu plynul. "Jak dlouho ještě?" přemítala zoufale. "Neuběhla už ta hodina?" Potřeba se ozývala čím dál silněji, až už byla téměř k nevydržení. Židovka s sebou škubala. Ale pokaždé ji zabolelo celé tělo a tím to bylo ještě horší. Hodně ji bolela vagina. "Zabije mě, zabije mě když to nevydržím! Ještě chvíli!" Náhle, aniž by chtěla, z ní začala téct moč. A z jejích očí slzy.

   Ještě se nevymočila úplně, když do místnosti vstoupil Max. "Tak, hodina uběhla! Ale, co to vidím?" pronesl naoko překvapeně. Moc dobře totiž věděl, jak to dopadlo, od smečky šel rovnou zpátky a potichu se díval kukátkem. "No, nedá se nic dělat. Slovo německého důstojníka platí!" hovořil s úsměvem ke ztýrané Židovce.

"Ale mohu ti dát ještě šanci. Pokud teda chceš!"

   Uslzená žena kývala hlavou, jak jen jí to pouta dovolovala.

"Dobře. Projdeme se táborem a ty se budeš chovat přesně jako pes. Když to zvládneš, půjdeš do té kuchyně. Když ne, tak víš co.

   Max přeřízl provazy a nechal ji ležet, dokud se jí neprokrvily nohy a ruce. Potom ji dal na krk obojek, za ten připnul na vodítko a společně vyšli ven.

   Dnes už žádný transport nepřijede. Max v klidu procházel táborem se ženou na vodítku, upřeně sledováni německými a ukrajinskými dozorci. Schválně šel pomalu a často zastavoval, aby Židovku co nejvíce ponížil.

   Jejich společná procházka skončila v Lazaretu.

   Čas plynul. Transporty přijížděly jeden za druhým a všechny mizely v plynových komorách. Po celém táboře se teď nesl nechutný, jakoby nasládlý pach. Pomocné židovské oddíly začaly mrtvoly místo pohřbívání do země pálit - jak právě zplynované Židy, tak těla vyhrabaná z hromadných hrobů.

   Příslušníci SS a pomocné ukrajinské stráže dále vězně všelijak krutě týrali. Zároveň pro sebe zabavovali zlato, šperky a cenné předměty.

   Max poslední dobou hodně myslel na matku. Vzpomínal na nádherné chvíle strávené společně v posteli, na jejich přísně střežené tajemství. Před několika dny si odchytil ženu, která vypadala přesně jako ona, i s jejími dospívajícími dětmi, syna a dceru. Nachystal si pro ně zvrácený úkol - vzájemnou incestní soulož.

   Matku se synem zavřel společně do klece pro psa, ve které si nemohli stoupnout. Dívku dal do kotce.

   Max neztrácel čas. Sepsal na papír, co po nich chce, a suše to ženě oznámil. Přitom použil klasickou výmluvu, že pokud udělají, oč žádá, nechá je naživu.

   I tak nebylo úplně lehké donutit je k této šílenosti. Max na to šel rafinovaně. Matku a syna připoutal za nohy a ruce k okrajům klece a do úst jim vrazil špinavý zmuchlaný hadr. Poté šel do kotce pro dceru. Vytáhl ji, kolem očí převázal černý šátek a řekl jí, že jdou na popravu. Dívka začala křičet a prosit. Max jí jednou rukou tiskl pistoli k hlavě a druhou vedl za vlasy do svého doupěte.

   Jen co vrazili dovnitř, smýkl s ní na zem a křikl: "Teď tě zabiju!" Přitiskl jí hlaveň k zátylku a zmáčkl spoušť. Pistole cvakla naprázdno. Za nepříčetného řevu to zopakoval ještě několikrát.

   Jeho plán vyšel. Matce dětí předal jakýsi "scénář" na papíře, aby přesně věděli, co a jak mají dělat.

   Zvrácená podívaná mohla začít.

   Matka přistoupila k synovi - oba byli nazí - a začali se líbat. Zpočátku neochotně, ale pak se žena překonala a zrychlila. Potom si pomalu klekla, olizujíc přitom jazykem synovo tělo, a jeho penis vzala do úst. Oběma stékaly po tvářích slzy.

   To však byl teprve začátek.

   Po chvíli si oba lehli do polohy 69 a vzájemně se orálně uspokojovali. Pěkně pomalu. Velmi pomalu. Když vyvrcholili, Max přivázal mladíka k židli, na něj posadil jeho matku a těsně ji připoutal k němu. Samozřejmě jim nezapomněl zalepit pusu.

   Nechaje je tak vyšel Max ven. Navštívil několik kolegů, pobavil se se svou smečkou. Po několika hodinách se vrátil a kukátkem pozoroval dvojici. Sténali a snažili se vymanit z pout.

   Když je Max osvobodil, žena se synem pokračovali ve "scénáři". Dlouho a pomalu se mazlili a líbali. Pak jim opět Max zalepil pusu a přikázal vykonat soulož.

   Syn ležel na zemi a matka na něj naklekla. Jejich těla se leskla potem. Postupně zrychlovali, až mladík vyvrcholil. Jelikož měli ústa zalepená páskou, neskutečně funěli.

   Max přiskočil, rychle jim strhl pásky až oba zasténali, a syn zajel svým jazykem matce do vaginy. Po nějaké době se opět spolu začali líbat.

   Na řadě byla dcera. Ležela na zemi s rukama spoutanými za zády přivázané kusem provazu k pokrčeným, rovněž svázaným nohám. Měla zalepená ústa a oči zavázané šátkem. Max k ní přistoupil a bičíkem ji švihl přes hýždě. Přeřízl všechna pouta a dívka se hned chytla za zadek.

"Ruce pryč!" přetáhl ji přes něj.

   Dívka zakňučela a mnula si jej ještě víc. Max ji znovu švihnul a teprve teď, sténaje, poslechla.

   Na jeho příkaz si musela lehnout na břicho a ruce natáhnout před sebe. Max jí pohrozil, že pokud se bude hýbat, zastřelí její matku a bratra. Poté jí uštědřil několik ran bičíkem přes zadek. Dívce se z posledních sil podařilo úkol splnit.

   Pro dnešek to Maxovi stačilo. Zavřel je do klecí, kde každému dal misky s vodou a psím žrádlem. V noci několikrát onanoval.

   Ráno vstoupil do místnosti a se zvrácenou radostí se kochal pohledem. Na všech třech bylo vidět, že hodně potřebují na záchod.

   Max jim dal obojky a připnul na vodítko. Nijak při tom nespěchal. Poučil je, že se za každou cenu musí chovat jako psi, a pomalu s nimi vyšel ven. Nejprve dovolil "vyvenčit se" matce, až potom dceři. To vše před zraky dozorců. Synovi neřekl nic. Po chvíli se s trojicí vrátil.

   Jejich trýznění vyvrcholilo Maxovou nejoblíbenější sexuální polohou, kterou nazval "treblinský trojúhelník". Hochovi přikázal lehnout si na záda, žena si klekla klitorisem na jeho ústa a dívka na něj naklekla z druhé strany.

   Začali. Bratr souložil se sestrou a zároveň orálně uspokojoval matku, a ta se současně líbala s dcerou. Vydrželi tak docela dlouho. Museli. Nebo spíše si mysleli, že musí, že jedině tak se zachrání.

   Samozřejmě se mýlili.

   Žádné transporty už nepřijížděly a likvidace mrtvol byla téměř hotova. Existence vyhlazovacího tábora Treblinka se chýlila ke konci.

   Max jako obvykle seděl ve svém hnízdečku, popíjel alkohol a se tam švihl bičíkem některou z žen v klecích před sebou.

"Kolik jsem těch ksindlů vlastně zabil?" napadlo ho náhle. "Padesát?" ptal se v duchu sám sebe, "ano, bylo jich padesát, nebo tak nějak. K čertu, není to jedno?" rozchechtal se nahlas a s gustem přetáhl bičíkem jednu z Židovek přes vyšpulenou zadnici. Její sténání zalepených úst mu dělalo dobře.

   Náhle se z venku ozvala střelba a výbuch. Max leknutím spadl ze židle.

   Samolibí esesáci a ukrajinští dozorci ve své pýše nepostřehli, že pomocné židovské oddíly přímo jim pod nosem připravili povstání, které teď vypuklo.

   Opilý Max se s obtížemi zvedl ze země. Těžkopádně hledal svoji pistoli, přičemž vůbec nechápal, co se děje.

   Vtom dovnitř vtrhli dva povstalci a skočili na něj. První ho ťal sekerou do hlavy a druhý pro jistotu podřízl nožem.

"Dělej padáme!" křikl na kamaráda poté, co vzal Maxovu zbraň.

"Počkej! Musíme je vytáhnout!" ukázal na Židovky zavřené v klecích.

"Ser na ně, není čas!"

   Muž rychle pátral po klíči od klecí a když jej nenašel, začal lomcovat dveřmi jedné z nich.

"Co děláš kurva! Chceš zhebnout?!" popadl ho kamarád a táhl ke dveřím. Žena úpěla a pohledem je prosila, ať ji tam nenechávají.

"Promiň, je mi to líto, moc líto!" omlouval se se slzami v očích, než s druhem zmizel venku.

   Tak skončil SS-untersturmführer Max Wolfritz, krutý a zvrácený sadista. Spolu s ním lehla popelem i Treblinka, v jejíchž útrobách nalezlo smrt 900 000 lidí.