Znojmák

Budeme mít smůlu

   Vesničané se s jídlem dostali v pořádku domů. Druhý den se vrátili pro zbytek. Ale bez Radima. Ten spal skoro až do dvanácti.

   Ve dvě hodiny odpoledne měl Mára pohřeb na místním hřbitově. Sešla se tam většina vesnice. Kněz pronesl vedle rakve proslov. Když skončil, několik mužů ji spustilo do vykopaného hrobu.

   Smutečního ceremoniálu se zúčastnil i Radim s rodinou. Ke konci přistoupil k plačící vdově a jejímu synovi. Krátce jim pokynul a beze slov stiskl ruku. Poté si v davu vyhlédl Josefa a vzal jej kousek stranou.

"Ano Radime?" s mírným napětím se otázal Josef.

"Povím ti, co se stalo včera ve městě."

"No to budu rád."

"Museli jsme o obchod bojovat, ale nikdo nebyl zraněn ani zabit. Uvnitř se skrývalo třicet lidí. Díky tomu tam bylo jídlo. A většina chlapů se je rozhodla vyhnat. V tuto chvíli již nežijí."

   Josef nevěřícně poslouchal. "To snad ne..."

"Chápeš to?! Byly tam i děti! Kvůli trochu žrádla, které jsem jim tam chtěl nechat, je poslali chcípnout! Takže," pokračoval Radim, "odteď nechci mít s těma vidlákama nic společného. Ať si poradí sami. Já a moje rodina se od nich distancujeme. To samozřejmě neplatí o tobě a Jarkovi a vašich rodinách. Kdybyste cokoliv potřebovali, víte, kde mě najdete." Po tomto rozhovoru zajel Radim za Jarkem domů.

"Ty vole, dnešní noc tam bylo s tím, jak mě napadl ten zmrd to nejhorší, co jsem kdy zažil," řekl Jarek místo pozdravu Radimovi. Ten mlčky kývl hlavou. "Ještě než všichni odjeli, zatarasili jsme vstupní dveře. Pak nastalo hrobové ticho. O něco později ho přerušil zvuk z města, nedokážu jej popsat, jakési vytí nebo co, které trvalo až do svítání. Párkrát jsme slyšeli výstřely. Nikdo z nás nezahmouřil oko. Nevím kdy se z hloubi budovy ozvala rána. Skoro jsme se posrali. Dlouho mi trvalo, než jsem přesvědčil tři chlapy, abychom to šli očíhnout. Nic jsme nenašli."

"Byli nějaké potíže?" zeptal se Radim.

"No, během noci se na parkoviště přišouralo několik Nakažených. Podle tvých pokynů jsme je nezastřelili. Potom, potom..."

"Co potom?" netrpělivě se ozval Radim.

"Vrátila se ta skupina. Teda ne všichni. No a ti Nakažení je napadli. Několik jich dostali, zbytek utekl a už se neobjevil. Za nějaký čas se ti zabití proměnili. Hele," pokračoval rychle Jarek, "vím, že jsme je mohli zachránit, ale báli jsme se, že střelba přiláká další, prostě jsme byli dost posraní, nevím co ještě bych řekl-"

"V pořádku, neřeš to. Není to vaše vina. Hlavně že jste se všichni vrátili. Přišel jsem za tebou skrz dvě věci. Za prvé, distancuju se od všech místních kromě tebe, Josefa a vašich rodin. Za druhé jsem tě chtěl poprosit, jestli bys mi nemohl dát pár zbraní a munici."

"Jaké bys chtěl?"

"Padesát osmičku, samopal a kulovnici."

"Jasně, není problém."

"Děkuju."

   Radim dal zbraně a náboje do otcova domu a zbytek dne strávil vylepšováním jeho bezpečnosti. Na dveře přišrouboval další zámek, přízemní okna zatloukl prkny. Ještě před setměním si vyzkoušel rozborku a sborku všech tří zbraní, tak jak mu to Jarek ukázal.

   Večer se střídavě díval na televizi a internet. Situace se vyvíjela přesně podle jeho předpovědi. Ačkoliv do České republiky proudily další, převážně americké jednotky, nákaza se nezadržitelně šířila. Čím dál více měst, mezi nimi i to, kde Noví ještě před třemi dny bydleli, a oblastí byla vyhlášena jako infikovaná, což znamenalo zcela zamořená. Lidem, kteří poslechli vládní nařízení, došly zásoby a vydali se do ulic je hledat. Ti, jenž domov opustili hned, se snažili dostat do uprchlických táborů a center. Ale ani ty nezajišťovaly stoprocentní bezpečí. Již několik z nich zaniklo z důvodu napadení Nakaženými.

   Noc proběhla Radimovi stejně jako ty předchozí. Bezesné chvíle střídaly noční můry, ve kterých se mísily všechny špatné zážitky z posledních dnů.

   Další den dopoledne zkoušel střílet z otcovy vzduchovky na dvorku.

"Co to děláš?" zeptala se ho Jana, když vybrala z kurníku vajíčka.

"Cvičím," krátce odpověděl Radim.

"Nechceš jít na chvíli na námi? Pořád jsi někde pryč, a když už seš doma, trávíš čas o samotě."

"Později přijdu," odvětil. Jana se na něj okamžik smutně dívala a vrátila se do domu.

   Radim měl chuť na ni vypálit, že to všechno dělá pro jejich bezpečnost, ale uvědomoval si, že Jana je na pokraji zhroucení a výčitky by jejímu stavu určitě nepomohly.

   Po obědě krátkou dobu odpočíval v obýváku, ale televizi si nezapnul. Rozhodl se jít za dětmi. Nejdříve navštívil Kamilu.

"Jak se máš Kamilko?"

   Kamila na něj pohlédla se slzami v očích.

"Tati, co se to děje? Za pár dnů zemřelo tolik lidí! Nikdo z mých přátel mi nebere telefon ani neodepisuje na facebooku!"

"Kamilko, zlatíčko, vím, že je to hrozné, ale my jsme v bezpečí. Máme dostatek jídla i zbraní-"

   Kamila se rozplakala. Radim si uvědomil, že je to teprve čtrnáctiletá dívka.

"Proč jsi nám nedovolil jít pomáhat na stavbu?" zeptala se náhle.

"Protože budeme tady u dědečka. Vystačíme si sami."

"Jak to?"

"Až na výjimky to nejsou dobří lidé."

"Tam ve městě se něco stalo, že jo? Slyšela jsem tě křičet ze spaní. Pověz mi co?"

"Teď ne. Jdu za Radimem. Zkus se nějak zabavit a nemyslet na špatné věci, ano?" Kamila sklonila hlavu.

   Radim sešel ze schodů do přízemí a spatřil syna, jak se někam chystá. "Kam jdeš?" zeptal se ho.

"Vyvenčit Ritu."

"Půjdu s tebou." Odešel dozadu a vrátil se se samopalem.

"Páni," vydechl Ráďa. "Proč´s mi vlastně ještě ty zbraně, co´s přinesl, neukázal?"

"Všeho do času. Jdeme?"

"Jasně," odpověděl Ráďa. Připnul psa na vodítko a vyrazili.

   Pomalu kráčeli obcí, sem tam potkali některého z obyvatel. Rita co chvíli sklonila hlavu a očichávala prostor kolem sebe. Šli mlčky. Ticho prolomil až Ráďa: "Tati, něco se ti stalo, viď."

   Nejsou hloupí, pomyslel si Radim o svých dětech.

"Předevčírem místní, s kterými jsem jel, nepomohli lidem ve městě."

"Co se stalo pak?" ptal se dále Ráďa.

"Prostě jim nepomohli," trochu nevrle odvětil Radim. "Co myslíš, že se mohlo stát?"

   Ráďa se zarazil. "Snad nezemř-"

"Neřeš to ano?" nenechal ho domluvit Radim. "Jsme v bezpečí. Ty, já, máma, Kamila a děda. To je hlavní."

   Za hovoru došli ke kulturáku, který se změnil v pevnost. Asi desítka vesničanů dokončovala práci. Jeden z nich na přicházející dvojici zavolal: "Tak nám jdete pomoct, jo? Že jste si ale dali na čas!"

   Radim na jeho poznámky nereagoval, se synem prošli kolem a nechaje překvapené muže za sebou se vydali na druhý konec vesnice.

"Proto jsme dneska nemohli jít sem, že?"

"Ano."

   Bez zvláštních událostí se vrátili domů. Tam šli oba na dvorek a Radim poručil Ráďovi, ať se cvičí ve střelbě ze vzduchovky. Zároveň prohlásil, že mu večer ukáže zbraně. Jak s ním mluvil, přišla Kamila: "Tati, někdo tě chce. Stojí před domem."

"Co se děje?" zeptal se Radim Jarka, když vyšel ze dveří. Všiml si, že za ním přešlapuje houf mužů.

"Potřebujeme s tebou mluvit," odpověděl za všechny Jarek.

"Klidně. Ale říkal jsem ti, že pro mě existuješ jen ty, Josef a vaše rodiny. Ostatní-"

"Já vím," přerušil ho Jarek. "Myslel jsem ale, že bys moh vzít do party i tyhle kluky." Radim se na ně podíval a s překvapením zjistil, že to jsou ti, kteří se jej zastali a nechtěli, aby Honzova skupina byla vyhnána. A také Jarkovi spoluhlídači parkoviště, jenž zneškodňovali přicházející Nakažené. I podle jejich výrazu ve tvářích bylo zřejmé, že nesouhlasí s činem ostatních.

"No dobře. Co potřebujete?"

"Nejprve si poslechni tohle," rozhovořil se opět Jarek. "Jak se dnes dovezlo to jídlo, zamklo se na obecním úřadě s tím, že se mezi všechny rovnoměrně rozdělí."

"V pořádku, však jsem to Josefovi poradil," reagoval Radim.

"Ale to není všechno," odvětil Jarek. "Ten hajzl, co předevčírem inicioval to zvěrstvo tam, dnes po Márově pohřbu se svými kumpány obsadil úřad a prohlásil, že je všechno jeho a že záleží jedině na něm, co a kolik komu dá."

"Zasranej zkurvysyn," procedil mezi zuby Radim.

"Samozřejmě si to ostatní nenechali líbit a strhla se rvačka o žrádlo, všichni proti všem. Někdo si urval víc, někdo míň a někdo nic. Já když jsem to viděl, nedokázal jsem se toho zúčastnit. A stejně tak tady chlapi. A to je ten problém. Nemáme skoro žádné jídlo. Musíme se tam vrátit. No a chceme se tě zeptat, jestli bys nejel s náma jako náš vůdce."

"Jarku, nejsem ničí vůdce-"

"Předevčírem jsi nás dokázal dostat tam a zpátky s horou jídla, i když byl obchod obsazen. Nikdo nezemřel ani se nezranil. Radime," zoufale pokračoval Jarek, "sami to nezvládneme. Potřebujeme tě. Za všechny tě prosím. Můžeš si pak nechat polovinu všeho, co přivezeme, my si rozdělíme druhou půlku-"

"V první řadě jestli, a zdůrazňuji slovo jestli, s vámi pojedu, a podaří se cokoliv sehnat, rozděluje se rovným dílem. Počkejte tady, promyslím si to, ale nedělejte si velké naděje." S těmito slovy odešel dovnitř. Zabouchl, opřel se o dveře a přemýšlel.

"Co se chystáš udělat?!" spustila na Radima hystericky Jana, když ho uviděla, jak si ze stolu bere automatickou pušku a samopal.

"Vracím se tam."
"Kam?!"

"No kam asi. Do města."

"Nikam nejdeš! Nepustím tě! Zůstaneš-"

"Do prdele dej se už konečně dohromady! To jídlo co máme za pár dní dojde a pak co - budem žrát trávu?!"

"Vždyť tu jsou slepice a taky králíci-"

"Slepice jsou na vajíčka a králíci jako železná zásoba!"

   Jana si zakryla tvář a rozbrečela se.

"Tati, prosím tě tati! Nechoď pryč!" s pláčem přiběhla Kamila a chytila Radima za ruku. "Znovu ne!"

"Kamilko, podívej se na mě! Dostal jsem vás sem. Předevčírem jsem jel zpátky a vrátil se v pořádku. Nevidím důvod, proč bych neměl i teď!"

"Ty si ani nedovedeš představit, jaký strach jsme prožívali, když´s jel předevčírem zpět! Já už to nikdy nechci zažít znovu!"

   Dítě, ten pocit zažiješ častěji, než si myslíš, napadlo v duchu Radima.

   Uvědomil si, že nemá cenu to protahovat. Už byl skoro u dveří, když se za ním ozvalo: "Tati, vem mě s sebou."

   Radim se otočil. Před schody stál Ráďa s Ritou. "Vem mě s sebou," zopakoval.

"A kdo se postará o maminku a sestru, než se vrátím, nevíš?"

"Přece děda."

"Ne, Radimku, zůstane to na tobě. Já jedu s tátem," přišel zezadu Radimův otec s puškou na rameni. "Nenechám tě jít znovu samotného."

"Vážení tak dost," pronesl důrazně Radim. "Všichni zůstanete zde a budete dávat pozor jeden na druhého. Nevycházejte z domu. Tati, na stolu je kulovnice. Ukaž Ráďovi, jak se s ní zachází, slíbil jsem mu to." Nadechl se. "Fajn. Mějte se dobře. Večer se uvidíme." S těmito slovy otevřel dveře a vyšel ven.

"Hurá!" zaradovalo se několik mužů, kteří s ostatními stále čekali. Radim k nim přistoupil a spustil:

"Tak jo. Jdu do toho. Myslím, že nemá smysl se zdržovat. Shromážděte auta, alespoň jeden náklaďák a jednu dodávku. Já s Jarkem přivezeme zbraně. Sejdeme se tady."

   U Jarka naložili do kufru pistoli pro každého a několik pušek, kulomet, plamenomet, jednu AR-15, dva Škorpiony a dostatek munice. Dále k některým zbraním Jarek přidal bajonety.

   Zakrátko se všichni sešli u domu Radimova otce. Jarek ostatním rozdal pistole a rychle jim vysvětlil, jak se s nimi zachází. Pušku nesl přes rameno každý svou. Poté vyjeli. První jel Radim s Jarkem v Radimově osobáku, za nimi dva muži v dodávce, pak dva v náklaďáku s deseti vesničany na korbě a kolonu uzavíral opět osobní automobil se dvěma muži.

   Na základě událostí před dvěma dny se Radim rozhodl navštívit další hypermarket v jiné části města. Nevýhodou bylo, že se nenacházel úplně na kraji.

   Během jízdy Jarek náhle křikl: "Kurva tamhle jsou Nakažení!" Radim leknutím trhl volantem a málem havaroval. Krátce zmáčknul klakson, zastavil a s ním ostatní. "Kde?!" zakřičel na Jarka. "Tam!" ukazoval Jarek prstem.

   Napravo asi dvacet metrů od nich trhavým krokem kráčelo osmnáct Nakažených. Zatroubení upoutalo jejich pozornost. Sledovali kolonu a vzápětí zamířili přímo k nim.

"Proč nejedeš doprdele?!" nechápal Jarek.

"Zlikvidujeme je!" opáčil Radim a popadl Sa 58.

"Proč?!"

"Neviděl´s jakým šli směrem?!"

   Jarek pochopil. Chňapl pušku, vyskočil z auta a začal střílet. Radim zařval na ostatní, ať je zastřelí. Zaujal místo vedle Jarka, zamířil na nejbližšího Nakaženého a zmáčkl spoušť. Nic. Rozčilený Radim natáhl uzávěr, znovu zamířil a vystřelil. Bohužel netiskl pažbu dostatečně k rameni a ta ho do něj v důsledku zpětného rázu silně uhodila. Bolestí klesl k zemi. Naštěstí zbytek Nakažené rychle zneškodnil.

"V pořádku?" podal Jarek Radimovi ruku, když bylo po všem.

"Nejsem si jist."

"Říkal jsem ti, ať si ji doma vyzkoušíš."

"Hned zítra to napravím." Vrátil automatickou pušku do auta a vytáhl zpod opasku pistoli.

"Proč jsme je museli postřílet?" přišel k nim jeden z mužů.

"Protože pochovali přímo k vesnici. Přišlo mi lepší dostat je tady, než kdyby je přepadli doma. Ok, vraťte se na místa. Já s Jarkem omrknu, jestli je po nich."

   Ze silnice vstoupil na mez následován Jarkem. U prvního těla zakopl a padl těsně před něj. Zombie měla na sobě tmavě modrý kostýmek od krve, krátkou minisukni a na nohou potrhané silonky. Boty dávno ztratila. Zaživa to musela být krásná žena, blondýnka přibližně v jeho věku. Radim hleděl do jejího znetvořeného obličeje, neschopen sebemenšího pohybu. "Dávej bacha!" uslyšel vedle sebe Jarka.

   Pomalu vstal. Uvědomil si, že předtím, než se s nich stalo tohle, to byli lidé. Lidé jako on, táta, děti, manželka, Jarek, všichni, co jsou teď s ním. Vzpamatoval se. S Jarkem zkontroloval zbytek Nakažených. Všem se rýsoval v hlavě otvor po kulce. "Dobrá práce," poklepal Radim Jarkovi na rameno.

   Vtom se nedaleko ozvalo zapraskání a z lesa vylezl vysoký muž. Radim zaskočeně váhal, a když namířil pistoli, ozval se vedle něj výstřel. Zombie z hlavy vystříkla krev s kusem mozku a pomalu se skácela k zemi.

   Z důvodu odlišného cíle jeli jinou cestou než před dvěma dny. Nedaleko města vjeli do jedné vesnice. Na první pohled vypadala opuštěná. Krátce předtím Radim zpomalil a zavolal svým druhům, ať jsou maximálně ostražití.

   Projížděli prázdnou ulicí, když najednou za zatáčkou uviděli postavu sedící na schodišti před domkem. Radim s úžasem zjistil, že je to živý člověk v pokročilém důchodovém věku. Vedle něj ležel na zemi pes-voříšek malého vzrůstu. Muž koukal před sebe a kouřil cigaretu. Radima ten výjev natolik vyvedl z míry, že před ním zastavil.

"Co to děláte?" zavolal na něj Radim poté, co stáhl okénko.

"Vidíš ne?" usmál se. "Vychutnávám si to málo, co mi zbylo."

"Kde jsou ostatní?"

"Odjeli do uprchlického tábora."

"A proč jste nejel s nimi?" nechápal Radim.

"Kam bych jezdil chlapče!" znovu se usmál. "Tady jsem se narodil, tady také zemřu."

"Tak buďte aspoň uvnitř! Venku není bezpečno-" Stařík ho přerušil mávnutím rukou a potáhl z cigarety. "Mně nic nehrozí, mladíku. Na mně si už nikdo nic nevezme."

   Důchodci, pomyslel si Radim. "Máte co jíst?" zeptal se ho.

"I mám, mám! Vzadu je kurník se slípkami, taky králíky mám, prase a kromě toho chleba a konzerv minimálně na pár týdnů! Se mnou si starost nedělej, chlapče!"

   Radim vystoupil z auta, rozhlédl se a vytáhl pistoli. Muž se trochu napřímil.

"Nechcete jet s námi? Jsme z vesnice asi dvacet kilometrů odsud, je to tam dobře zabezpečené-" Stařec se dal do smíchu.

"Pro Vaše zvířata bychom se vrátili zítra, přebýval byste u jednoho z nás..."

   Muž se podíval Radimovi do očí a ten z výrazu jeho tváře pochopil.

"Momentálně míříme do města sehnat nějaké jídlo," pokračoval Radim. "Vrátíme se zase tudy. Kdybyste si to rozmyslel, rádi Vás vezmeme."

   Senior opět mávl rukou. "Tady s Jessienou to zvládneme, viď?" podrbal psa za uchem.

"Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost," řekl za jízdy Jarek Radimovi, když se blížili ke konci obce. Ten na něj na okamžik pohlédl.

"Myslel jsem, jak jsi venku vytáhl kvér, že chceš tomu dědovi sebrat jídlo. Vím, že to k tobě nesedí," dodal rychle, "ale prostě mě to v tu chvíli napadlo. Místo toho jsi mu nabídl vzít ho s sebou."

   Před nimi stály poslední domy, když z pravého kraje skočila do silnice černá kočka a rychle ji přeběhla. U levého patníku zastavila a pozorovala míjející auta.

"Do hajzlu!" zaklel Jarek.

"Co je?" zeptal se Radim.

"Černá kočka."

"Co je s ní?"

"Přeběhla nám přes cestu."
"No a?"

"Budeme mít smůlu."

"Ale houbeles," namítl Radim.

   Kočka dál sledovala auta mizející v dáli.

   Když měli město na dohled, Radim nechal zastavit kolonu. Vystoupil a s ním i ostatní. "Jsme tady," promluvil k nim. "Bohužel musíme zajet trochu hlouběji. Držte se za námi. Na Nakažené střílejte, jen pokud vás ohrozí."

   Za chvíli minuli převrácený kamion a už projížděli kolem prvních budov, převážně skladů a kanceláří. Po silnici byla rozseta nabouraná auta. Zakrátko se dostali na sídliště. Z některých oken visely transparenty. Část kontejnerů ležela převrácených s okolo rozsypanými odpadky. U jednoho se jimi probírala jakási postava. Náhle s sebou trhla a zmizela v jednom z paneláků.

   Od cesty šlo vidět dětské hřiště. Houpačky se klátily sem a tam, jak se do nich opíral vítr. O kus dál u stromů ožírala skupinka Nakažených tělo nějakého nešťastníka. Hluk motorů zaujal jednoho z nich. Otočil hlavu, stoupl si a šoural se k nim. Jinak nikoho nezahlédli.

   Rychle projeli sídlištěm a na křižovatce se dali doleva. Byla to klasická ulice lemována činžovními domy s malými obchody či podniky v přízemí. Na jejím konci se nacházela diskotéka. Ve vytřískaných oknech se z posledních sil držely plakáty zvoucí na vystoupení rappera Angela Browna. Podle data mělo proběhnout tento pátek. Zabočili doprava a za necelou minutu stanuli před hypermarketem. Radim vylezl z auta a kryjíc se za dveřmi se ostražitě rozhlížel. Nikde nikdo.

   Na základě předchozích zkušeností chtěl nejprve zkontrolovat, zda je uvnitř bezpečno. Řekl Jarkovi, ať vyleze s kulometem na korbu náklaďáku a jistí přední část obchodu. Sám si vzal samopal a tři muže. Zbytek dával pozor okolo vozidel.

   Radimova skupina se v jeho autě pomalu přiblížila ke vchodu. Zjistili, že dveře jsou zamčené. Radim si vzal od jednoho vesničana pušku a pažbou rozbil část skleněné výplně. Vešli dovnitř a rozsvítili baterky. Rozdělili se do dvojic a systematicky prohledávali prostor. Jednotlivé regály byly plné potravin. To se Radimovi nezdálo. Napadlo ho, že tu někdo musí být. Jeho předpoklad se vzápětí potvrdil.

   Když procházeli kolem boxů s pečivem, z přítmí kdosi vyběhl a povalil ho na zem. Radim instinktivně útočníka praštil pažbou samopalu do hlavy a vyskočil nahoru. Zamířil naň s úmyslem jej zastřelit.

"Aaaaaahh!" ozývalo se svíjející se postavě z úst. Radim poznal, že to je živý člověk. Nakrátko se otočil ke svému kolegovi. Ten stál nehybně s vytřeštěnýma očima. Přesunul opět svoji pozornost k ležícímu muži.

"Co se stalo?!" přiběhli zbylí dva muži.

"Napadl mě. Trefil jsem ho pažbou do hlavy."

"Není to Nakažený?! Nekousl tě?!"

"Není. Hej, vstávej!" houkl Radim na neznámého, který stále ležel a držel si krvácející hlavu.

"Musel jsi mě tak praštit?!" ozval se, pomalu se zvedaje.

"Musel jsi na mě tak skočit?" ironicky mu odpověděl Radim.

"Co tu vůbec chcete?"

"Jídlo."

"No jasně. Vidím, že máte zbraně. My ne. Takže vám asi nezabráníme, abyste si ho odnesli, že," nervózně hovořil.

"Vás je tu víc?"

"Čtrnáct."

"Když nebudete klást odpor, nějak se domluvíme," odpověděl Radim a na phabletu vytočil Jarka.

"Obchod je zajištěn. Je tady čtrnáct lidí, ale podle všeho nemají zbraně. U vás vše v pořádku?"

"Jo, nikde ani živáčka."

"Posílám k vám jednoho z nás s klíčky od mého auta. Přijeďte všichni před obchod a ty se třemi chlapy hlídej. Zbytek ať vezme vozíky a jde dovnitř."

   Radim dotyčnému nedůvěřoval. Když dotelefonoval, poručil mu, ať zavolá ostatní. Za okamžik se ze tmy vynořila směsice mužů, žen a dětí.

"Nebojte se," promluvil k nim Radim, "nechceme vám ublížit. Navrhuji výměnný obchod. Vezmeme si část zásob a na oplátku vám předáme dvě pušky s náboji, samozřejmě vám ukážeme, jak se s nimi zachází."

   Za malou chvíli přiklusali vesničané s vozíky a s rozsvícenými baterkami začali sbírat. U předchozích obyvatel hypermarketu zůstal Radim s jedním mužem a dávali na ně pozor.

   Kufry aut a korba náklaďáku se rychle plnily. Radim na všechno dohlížel. Když naznal, že to stačí, aby něco zůstalo druhé skupině, dal povel k odchodu a zavolal si Jarka.

"Slíbil jsem jim dvě pušky a nějaké náboje," pověděl mu.

"A co nám brání to porušit? Už tak jsme pro ně udělali hodně, že jsme jim nechali část jídla."

"Ne, Jarku," řekl jenom Radim.

"No dobře. A co když po nás začnou střílet, až budeme odjíždět?"

"Nech to na mně. Zatím je přines." Zavolal si muže, který ho povalil: "Kolega za okamžik donese zbraně." Jakmile s nimi Jarek přišel, ukázal muži jejich obsluhu.

"Určitě víš, že Nakažené musíte trefit do hlavy. Jo a taky si zataraste dveře. Omlouvám se, že jsem rozbil výplň, počítal jsem s tím, že v obchodě nikdo není. Ještě poslední věc. Ty pušky sebereš, až zmizíme tamhle za rohem. Pokud tak učiníš dřív, zastřelíme tě. Rozuměl´s?"

   Muž zkoprněle přikývl.

"Pánové, zavolal si Radim svou skupinu, "nedaleko odtud je večerka. Když už jsme tady, co se tam zajet podívat? Každé další jídlo se hodí." Vesničané jeho návrh přijali.

"Fajn. Jen vás požádám, abyste vy, co sedíte na korbě, dávali pozor tady na toho maníka. Jestli po nás bude chtít střílet, na nic nečekejte."

   Odjezd z hypermarketu se odehrál bez incidentu. Radim bez otálení zamířil k večerce. Chtěl se co nejrychleji dostat domů.

   Obchůdek se nacházel o sedm ulic dále. Zhruba v polovině cesty Radim zastavil.

"Proč zastavuješ?" divil se Jarek.

"Půjdu do tohoto zverimexu," odpověděl mu Radim.

"Proč?"

"Vezmu granule pro naše psy."

"Aha. Jdu s tebou."

"Ne, zvládnu to sám."

   Radim oběhl zbytek skupiny a potom opatrně vstoupil do zverimexu.

   Uvnitř bylo poměrně dost světla. Krok za krokem šel s namířeným samopalem a naslouchal. Překvapilo jej hrobové ticho. Pamatoval si, že už od dveří šlo slyšet hlasitě se ozývající papoušky. Když se dostal na rozhraní první a druhé části, zůstal udiveně stát.

   Nalevo v akváriích umístěných ve stojanech plavaly rybičky břichem nahoru. Naproti nim stála terária. Hadi, ještěři, chameleóni, želvy, všichni leželi nehybně s vyplazenými jazyky. V přízemní části byly klece s hlodavci, rovněž mrtvými. A vedle pultu s kasou se nacházely voliéry, ve kterých leželi papoušci - též mrtví.

   Radim pomalu procházel kolem tohoto hromadného zvířecího hrobu. Za pultem byly dveře do skladu. Otevřel je. Uprostřed viselo tělo na provaze se smyčkou omotanou kolem krku. Radim v něm poznal majitele zverimexu. V místnosti létaly mouchy.

   Pochopil, co se tu stalo. Rychle dveře zabouchl a do náklaďáku naložil několik pytlů psích granulí.

   Zanedlouho zastavili před obchodem. Zopakovali stejný postup jako předtím v hypermarketu. Radim se třemi muži zkontroloval vnitřek, zbytek hlídkoval venku.

   Tentokrát měli smůlu. Regály večerky zely prázdnotou. Jediné, co našli, byly čtyři ztvrdlé bochníky chleba. "Nejvyšší čas se vrátit," pomyslel si Radim.

"Jedeme domů," sdělil venku ostatním. Vtom se zprava ozvala střelba a kolem nich zasvištěly kulky.

   Jedna z nich těsně minula Radima u spánku. Sesunul se k zemi a jako ve zpomaleném filmu sledoval dění. Neznámí útočníci trefili jednoho vesničana do ramene, který ležel a křičel bolestí. Ostatní se kryli a snažili se opětovat palbu.

"Radime!" řval Jarek, "pomoz nám!" Radim popadl upuštěný samopal a pomalu se zvedl. Stoupl si za auto vedle Jarka, který střílel z AR-15, a snažil se zorientovat. Zhruba třicet metrů daleko se porůznu ukrývaly postavy a pálily po nich. Radim na jednu zamířil a vystřelil. Netrefil. Zkusil to znovu. Náhle se mu těsně před obličejem zaryla do střechy vozidla kulka. Instinktivně klesl dolů. Další a ještě jedna dopadla na místo, odkud předtím střílel.

"Do hajzlu!" zaklel Jarek vedle něho. "Jdu do náklaďáku!"

   Bitva nabírala na intenzitě. Neznámí vyrazili do útoku a v rojnici se přibližovali. Radim tentokrát vykoukl zpod kapoty a naslepo vystřílel celý zásobník, přičemž jednoho trefil do břicha. Na chvilku je to zastavilo, ale pak se dali znovu do pohybu.

   Radim si vzpomněl, že náhradní zásobníky do samopalu má v kufru auta, když vtom zarachotil kulomet. Jarek zastřelil několik útočníků a ostatní obrátil na útěk. Radim se k němu přiřítil a ten mu s bledou tváří řekl: "Podívej."

   Radim se rozhlédl a oněměl hrůzou. Ze všech stran k nim mířili Nakažení. Na nic nečekal, s několika dalšími muži naložil postřeleného vesničana na korbu a všichni naskákali do aut. Nejvyšší rychlostí vyrazili jedinou volnou cestou, tou, kde se před chvílí ztratili i bandité. Za okamžik je dostihli. Radim do jednoho vrazil a ten odletěl jak vykopnutý míč. Jeho druzi začali po koloně střílet. Radim zaslechl kulomet, ale to už následován ostatními zatáčel doleva a nechali útočníky za sebou.

   Asi po pěti minutách šílené jízdy Radim zastavil. Rychle přemýšlel, jak odsud vypadnout. Zprava i zleva se blížilo několik Nakažených a nebylo ani pomyšlení oběhnout ostatní a domluvit se s nimi. Zůstalo to na něm.

   Konečně se jakž takž vzpamatoval. Uvědomil si, že zajíždějí hlouběji do města. Během chvilky se zorientoval a určil cestu ven. Náhle se vedle něj ozvala rána. Jeden Nakažený se dostal k autu a s děsivými skřeky tloukl rukama do bočního okénka. Radim se strašně lekl. Krátká dávka z kulometu Nakaženého odhodila dopředu.

"Tady jsme! Vemte nás s sebou!"

   Radim se překvapeně podíval. Ve druhém patře před nimi se z okna nakláněla žena a křičela na ně. "Smůla děvče," zašeptal a sešlápl pedál.

   Zanedlouho se dostali k čerpací stanici. Radim zastavil u stojanu a vylezl. "Natankujte do plna!" křikl na ostatní. Vzal samopal, vyměnil u něj zásobník a náhradní si strčil do kapsy. Pažbou rozbil okno prodejny, dírou protáhl ruku, otevřel a vlezl dovnitř.

   Rychle kontroloval prostor benzinky. Za kasou se zvedla zohyzděná postava v modrých montérkách a se sténáním kráčela k Radimovi. Ten ji krátkou dávkou ze samopalu střelil do hlavy. Potom s namířenou zbraní otevřel dveře s nápisem "Mimo personál vstup zakázán". Ocitl se v malé chodbičce. Zhruba uprostřed ležela v kaluži krve mrtvola rotvajlera s rozpáraným břichem. Kousek za ní se kymácel Nakažený. Radim ho zneškodnil a zvenku zamkl.

   Prodejna zůstala kupodivu netknutá. Radim nejdříve za pultem s pokladnou otevřel vchodové dveře. Pak popadl několik prázdných kanystrů a vyběhl s nimi ven. "Máte natankováno? Až skončíte, naplňte tyhle kanystry naftou i benzínem!" Rychle ukázal na deset vesničanů. "Vy pojďte se mnou!" Vběhli do prodejny.

   Tam jim Radim přikázal odnést zbytek kanystrů, bagety a sladkosti.

"Naházejte to všude, kde zbylo místo!"

   Za rachotu pušek a kulometu všichni plnili zadané úkoly. "Dost!" křikl Radim, "jedeme!" Už otevíral dveře do svého auta. když z protějšího domu vyběhly postavy a mávajíc rukama něco křičely. "Radime!" zavolal Jarek, "tamhle jsou čtyři policajti!"

"Střílejí po nás?!"

"Ne!" křičel Jarek. Policisté mezitím utvořili sevřenou formaci a mířili k Radimově skupině. Za chvíli byli u nich.

"Konečně jste dorazili!" řekla Radimovi udýchaně žena v policejní uniformě. "Už nám docházela munice i zásoby."

"Kdo jste?" zeptal se nechápavě Radim.

"Praporčík Zuzana Poláková," zasalutovala mu, "ale to přece víte? Od včerejška vás voláme vysílačkou."

"Vysílačkou? Nás?" nechápal Radim.

"No jistě! Předevčírem nás měl vyzvednout vojenský konvoj, ale nevyzvedl. Řekli nám, že přijedou hned, jak jen to bude možné-"

"Dámo," přerušil ji Radim, "my nejsme armáda ani jsme pro nikoho nepřijeli! Nabrali jsme na jednom místě jídlo a jedeme domů!"

"Takže vy nejste vyprošťovací jednotka? Ale tak potom-"

"Sedněte si do auta a vy," ukázal na její kolegy, "do náklaďáku! A už kurva odsud vypadněme!"

   Za městem Radim zastavil a rukama si přejel obličej.

"Jste v pořádku?" zeptala se Poláková. Radim ji naznačil, ať mlčí. Mezitím slunce zašlo na šedavě zbarvená oblaka. Netrvalo dlouho a spustil se déšť.

   Vraceli se stejnou cestou, kterou přijeli. Radim chtěl ještě jednou zkusit přemluvit starce, aby jel s nimi. Na začátku ulice, kde bydlel, překvapeně zastavil.

   Takřka na stejném místě, kde jej nechali, ležel rozsápán na chodníku a několik psů nořilo tlamu do jeho těla. Vedle byla Jessiena. Radim chvíli v šoku zíral a pak vystoupil. Psi ho ihned zaregistrovali a s děsivým vrčením ohrnovali pysky. Radim po nich vystřelil z pistole. Minul. Jeden pes zavyl a vzápětí všichni utekli. Radim rychle sedl za volant a následován ostatními přijel k důchodci. Vylezl z auta a sklonil se nad ním.

   Muž byl mrtev.

"Kurva to je v prdeli!" vykřikl Radim a kopl do popelnice vedle branky, která se převrátila. Klekl si a dal se do pláče. Vtom ho vyrušilo kňučení. Jessiena se chvěla ve smrtelné křeči.

"Radime, pojď," objevil se za ním Jarek.

"Máš nůž?" zeptal se Radim.

"Mám, proč?"

"Dej mi ho."

   Jarek mu nůž nechápavě podal. Radim přistoupil k Jessieně a bodl ji do spánku. Fena s sebou krátce škubla a potom už se nehýbala. Totéž provedl s jejím bývalým majitelem.

   Radim prohledal seniorovy kapsy a našel klíče od domu. Odemkl vchodové dveře a řekl Jarkovi: "Pomoz mi." Společně chytili mrtvolu muže a nesli ji do předsíně. Krev z jeho rozpáraného břicha kapala na zem a v dešti se roztékala. Tělo položili do předsíně a Radim se vrátil pro Jessienu. Oba pak přikryl bundou a kabátem, které tam visely.

   Doma všechny zásoby ukryli u Radima a Jarek u sebe ubytoval policisty. Jeden z hlídkujících mužů měl sice proti jejich vpuštění námitky, ale Radim mu přitiskl pistoli ke spánku s tak výmluvným pohledem, že se neodvážil dále odporovat.

   Následující den se Radim, Jarek a několik vesničanů z jejich skupiny vrátili do obce s mrtvým důchodcem. Na dvoře za jeho domem vykopali hrob, do něhož ho uložili a na hruď mu položili Jessienu. Poté oba zahrnuli hlínou. Pak prohledali dům a potraviny s dalšími užitečnými věcmi shromáždili v předsíni. Nakonec porazili vepře, králíky a slepice dali do přepravek a vše naložili do aut. Když Radim zavíral kufr, všiml si na konci ulice smečky psů ze včerejška.

   Jídlo se opět uložilo u Radima, zvířata si ostatní rozebrali mezi sebou. Odpoledne přišli za Radimem s úmyslem spočítat a rozdělit si zásoby. Během toho kdosi zabušil na dveře. Radim se velmi podivil. Vzal do rukou samopal a otevřel.

   Venku stál houf lidí. "Prej ste si dovezli další jídlo?!" zavolal kdosi z davu. "Co kdybyste nám trochu dali?!"

"Běžte pryč," suše jim oznámil a chystal se zavřít. "Ne!" křiklo několik vesničanů a vyrazili proti němu. Radim pohotově vystřelil do vzduchu. "Zmizte!" vykřikl, zabouchl a zamknul oba zámky. Vzápětí začali zvenku do dveří kopat a mlátit.

"Co se stalo?!" přiběhl Josef, Jarek a ostatní. "Radime, co se děje?!" volala Jana. "Chtějí nám ukrást jídlo!" křičel Radim. Utíkal po schodech do patra a z okna vystřelil do vzduchu. "Vypadněte! Máme zbraně, budeme stř-" Ještě než stačil doříct větu, už kolem něj létaly kulky. Instinktivně klekl na zem. Na hlavu mu padaly střepy.

   Vtom se stalo něco zvláštního. Střelba venku mnohonásobně zesílila, přičemž bouchání na dveře a bednění oken v přízemí ustalo.

   Vrátil se dolů. Letmo zaregistroval Janin křik a dceřin pláč. Opatrně se podíval mezerou z okna.

"Co vidíš?!" ptali se ostatní jeden přes druhého.

"Začali bojovat mezi sebou!"

"Nech mě podívat!" žádal Jarek. "No do piče!" zaklel, "to jsou lidi ze sousední vesnice! Napadli nás!" Po tomto prohlášení chtěli všichni za svými rodinami.

"Zbláznili jste se?! Vždyť vás zastřelí!" snažil se je přesvědčit Radim, aby zůstali. Marně. Jarek popadl Sa 58, Josef kulovnici a s ostatními v sevřeném houfu opustili dům.

"Radime, co budeme dělat?!" zeptal se zděšeně otec, když zamkl. "Běžte do kuchyně!" přikázal jim.

   Střelba ustala asi za půl hodiny. Krátce na to někdo zabouchal na dveře. "To jsem já, Jarek!"

"Ty vole to byl masakr!" spustil, když mu Radim otevřel.

"Jsou ještě tady?" nervózně se rozhlížel.

"Je po všem. Vlastně ne tak docela. Ten rachot přilákal Nakažené-"

"Cože?! Kde jsou?!"

"Vyřídili jsme je. Jenže... několik z nás pokousali," pronesl zkroušeně.

"A kurva," ozvalo se z Radimových úst. "Zůstaňte tady!" houkl za sebe, "zamkněte se a nikam nechoďte!" Ozbrojen se vydal s Jarkem na prohlídku.

   Přes třicet vesničanů včetně útočníků leželo zastřelených v uličkách. Nad místními, mezi nimiž bylo několik dětí, se skláněli příbuzní a oplakávali je. Radimovi se udělalo nevolno a pozvracel se. Jarek se bezvládně sesunul vedle něj.

   Radimovi se točila hlava. Během posledních čtyř dnů se událo tolik zla, že už to přestával zvládat. Vraždy, mrtvoly, neustálá hrozba smrti, strach o blízké. Radim chtěl nasednout do auta a odjet, jedno kam, co nejdál odtud.

   Ne. Musí se dát dohromady. Kvůli rodině. Teď se zvedne, obhlédne zbytek vesnice a spálí Nakažené.

"Pojď Jarku," položil mu ruku na rameno. "Musíme zlikvidovat těla Nakažených."

"Já už to nedám!" brečel Jarek. "Chci odtud pryč!"

"Jarku!" popadl jej za ramena a zvedl. "Oba jsme na tom stejně! Ale nemůžeme to teď vzdát!" Nadechl se. "Najdi Josefa," zaúkoloval ho, "a společně separujte pokousané. Kolik jich vlastně je?"

"Tři," odvětil nepřítomně Jarek.

"Až to uděláte, s našimi hochy se postarejte o padlé-"

"Dva zemřeli."

"Cože?"

"Dva zemřeli," zopakoval Jarek. "Zastřelili je dřív, než stačili doběhnout domů."

"Sakra," přetřel si Radim rukou obličej. "To je mi líto. Byli to dobří lidé."

"Proboha co se stalo?!" přiběhla Zuzana s kolegy.

"Napadli nás ze sousední vesnice a hluk přestřelky přilákal Nakažené. Ti pokousali tři místní. Pojďte mi pomoct spálit těla Nakažených. Ty Jarku," otočil se Radim k němu, "běž pro Josefa a udělejte, co jsem ti řekl."

   Radim s policisty vzali doma kanystry s  benzínem, zapalovač a nůž. Poté šli hledat mrtvoly Nakažených. Každou Radim probodl na čele a pak ji policisté polili benzínem a zapálili.

   V obci panoval rozruch a zmatek. Lidé pobíhali sem a tam, nesouvisle křičeli a plakali. Rodiny zavražděných pohřbívaly své příbuzné. První jedinci začali opouštět vesnici.

   Radim svolal k sobě svou skupinu. Od Josefa a Jarka se dozvěděl, že tři pokousaní odejdou v následujících hodinách do nejbližšího uprchlického centra doufajíc, že se tam vyléčí.

"Fajn, máme o starost míň," odvětil Radim. "Ti dva muži, kteří padli, měli rodiny?"

"Ano měli," pronesl smutně Josef.

"Dobře. Postaráme se o ně. Teď se všichni s nimi a svými příbuznými sestěhujte do čtyř domů. Ke každé skupině se připojí jeden policista, Jarek bude u mě. Každé skupině přivezeme pistoli, samopal a Sa padesát osmičku s municí. To je vše, víc dnes dělat nebudeme. Zítra pohřbíme naše padlé a domluvíme se, co dál."

   Na Radima toho začínalo být moc. Zavřel se u sebe v pokoji a zůstal tam se svými myšlenkami až do večera. O půl osmé za ním přišla Jana oznámit mu, že je večeře.

"Sním si ji tady," odpověděl.

"Radime, můžeš jít za námi dolů?"

"Budu jíst tady," opakoval nevrle.

"Potřebujeme tě!" vytryskly Janě z očí slzy.

   Radim se zarazil. Uvědomil si, že Jana má pravdu. Vstal, vzal do rukou její tvář a políbil ji. Pak ji chytil za ruku a společně odešli do kuchyně. K jídlu byly těstoviny s omáčkou a dušeným masem.

"Tak co, jak jsi se zlepšil ve střelbě?" pokusil se při jídle o rozhovor se synem.

"Nic moc."

"To chce čas," usmál se Radim, ačkoliv mu do smíchu vůbec nebylo.

"Co přesně se venku stalo?" zeptala se zničehonic Kamila.

"Teď o tom nechci mluvit."

"Zemřeme, že jo?!"

"Proč bychom umírali?"

"Prosím tě!" vyjela na Radima, "nejsem blbá! Zatímco´s byl pryč, sledovala jsem televizi a internet! A žádná z kámošek se mi už neozývá!"

"Kamilo přestaň. Za poslední dny jsem udělal maximum, abychom byli v pořádku-"

"Vždyť nás dnes málem zabili!"

"A dost! Věnujme se jídlu, ano?"

   Kamila vyskočila od stolu. "Všichni tu chcípnem, tak mě nekrm těma svejma sračkama!" křikla a utekla z kuchyně.

"Já to mrdám!" praštil Radim příborem do talíře. Jana potichu plakala a ostatní seděli s kamenným výrazem ve tváři. "Sním si to později!" vstal a odešel do obýváku. Tam si pustil televizi.

"... držme při sobě, vzájemně si pomáhejme a společně tuto největší tragédii v našich dějinách zvládneme," skončil prezident České republiky projev.

"Jasně, tobě se to kecá ty kriple!" pomyslel si vztekle Radim.

"Vážení občané," přepnul se přenos zpátky do studia, "televizní personál se přesouvá na bezpečnější místo. Do doby, než se tam dostaneme, přerušujeme vysílání. Bůh s vámi." Vzápětí moderátorku vystřídala černá obrazovka. Radim zkusil další programy, ale všude to bylo stejné.

   V noci se Radimovi zdály nejhorší sny od doby, co to začalo. Několikrát se s křikem probudil. Něco po druhé ráno vstal a sedl si k internetu. Projížděl různé stránky, zpravodajství, blogy, také videa na youtube. Nic z jejich obsahu se nijak nelišilo od toho, co zažil. Českou republiku zachvátila apokalypsa. Zákony, řád, pravidla, to vše zmizelo jak pára nad hrncem.

   Radima napadlo, jak malicherné problémy doteď řešil a jak si nevážil toho, co měl. Jako naprostá většina české populace byl přesvědčen, že situace v zemi je špatná, lidi se mají špatně a on se svou rodinou se též nemají nijak zvlášť extra. Bylo tomu ale skutečně tak? Srovnal-li dobu před a po, uvědomil si, že se měl jak prase v žitě a značnou část života trávil řešením píčovin. Proč se místo toho nevěnoval více dětem a Janě? Proč na sobě víc nepracoval a neužíval si života společně s rodinou?

   Klikl na jedno z mnoha videí. "Boží záměr? Dílo Matky přírody? Zásah mimozemšťanů?" objevil se obličej jakéhosi podivína. "Nikoli, nikoliv nic z toho. Ptáte se, kdo nebo co má na svědomí tyto hrůzy? Tak já vám to povím: toto všechno způsobila naše vláda! Ano, vážení a milí, české vládě můžeme poděkovat za to, co se děje! Určitě si teď říkáte, co to ten maniak žvaní za nesmysly-"

"Máš recht," řekl si pro sebe Radim.

"-ale věřte tomu! Naši zaprodaní zkorumpovaní politici se dohodli-" Radim video vypnul a poté celý počítač. Měl toho akorát tak dost. Natáhl se na postel a přemýšlel. Po delší chvíli usnul.

   Probudil se za svítání. V koupelně se opláchl a sešel dolů do kuchyně. Tam už seděl Jarek.

"Celou noc jsem nespal," řekl místo pozdravu. "Radime, já to nezvládnu," hovořil dále.

"Co jsem ti říkal včera? Nemůžeme to vzdát."

"Já už nechci dál bojovat."

"A co chceš dělat?"

   Jarek si přiložil prst ke spánku a mírně jej nadzvedl.

"Tak na to zapomeň," pronesl důrazně Radim. "Ještě máme šanci."

   Jarek nereagoval. Radim jej popadl za ramena a zatřásl jím. "Vnímáš mě kurva?!" zvýšil hlas.

"Jo jo, vnímám," vzpamatoval se Jarek.

"Fajn. Potřebuju tě."

"Co teda navrhuješ?"

"Tady nezůstaneme. Počítal jsem s tím, že se tu objeví Nakažení, ale nemyslel jsem, že tak brzo. Navíc jednou nám dojde jídlo. Nemůžeme pořád jezdit do města. Sotva jsme se minule vrátili. A taky nás mohou kdykoliv přepadnout živí, jako se to stalo včera."

"Pojedem do uprchlického tábora?"

"Ne. Raději bych jel k hranicím a pak do Rakouska. Nikde ve zprávách nebyla ani zmínka, že nákaza je i v jiných zemích. To je podle mně jediná možnost. Dostat se do sousedního státu."

"Třeba to úmyslně zatajili."

"To si nemyslím. Svoláme ostatní a povím jim svůj návrh."

   Během toho zjistili několik věcí. Do rána ostatní obyvatelé opustili vesnici. S nimi i osm Radimových mužů se svými rodinami. Dále nefungovalo internetové připojení a telefonní signál.

   Celá skupina souhlasila s Radimovým návrhem. Ihned poté začali s přípravami na odjezd. Do večera byli hotovi.

   Radim se rozhodl, že ode dneška začne psát deník. Nejdříve v něm představil sebe a rodinu. Pokračoval popisem událostí od prvního dne nákazy až po dnešek. Zápis končil těmito slovy:

   Ihned po poradě jsme se začali připravovat na odjezd. Především bylo nutné naložit potraviny, zbraně a střelivo. Po krátkém přemýšlení jsem rozhodl, že jedna dodávka se naplní jídlem a druhá arzenálem; zbytek se rozdělí každému do aut. Po tomto si každá rodina sbalila své věci.

   Mrtvá těla Nakažených a těch, kteří nás včera přepadli, jsme ponechali na místě. Nechtěli jsme ztrácet čas jejich zakopáváním.

   Panuje velký strach, zejména mezi ženami a dětmi, o našem příštím osudu. Já sám si nejsem jist, zda můj plán vyjde, ale podle mně se jedná o jedinou možnost, jak se zachránit. I když jsem moc nesledoval dění ve sdělovacích prostředcích, našim ani zahraničním jednotkám se hrozbu Nakažených zvládnout nepodařilo. Dle mého úsudku je Česká republika ztracena, a nefungování telefonního signálu a internetu mě v tom jenom utvrzuje. Pevně doufám, že se nákaza nerozšířila do sousedních států.

   Končím první zápis a s obavou, jaký bude zítřek, první den naší anabáze za bezpečím, jdu spát.

   P. S.  "Může slušný člověk dodržovat morální zásady v nemorálním prostředí?" Tuto otázku si kladu takřka neustále. Jen odpověď najít nedokážu.